Druhá světová válka

Válka v kostce

Data začátku i konce druhé světové války se snadno pamatují – začala 1. září a skončila 2. září. Dělilo je však od sebe dlouhých šest let. Dne 1. září 1939 zaútočily německé a slovenské jednotky na Polsko. O dva týdny později se pak z východu přidal k útoku Sovětský svaz, takže se polská obrana zcela zhroutila. Následovala krvavá léta, která postihla celou Evropu. Německo postupně dobylo nebo obsadilo téměř všechny evropské státy. Na západě vzdorovala pouze Velká Británie, na východě Sovětský svaz. Bojovalo se dokonce v severní Africe a poté, co do války vstoupily Japonskem vyprovokované Spojené státy, se boje rozhořely i v Tichomoří. Na počátku se zdálo, že Německo s Japonskem mají navrch. Německé síly ovládaly Evropu od francouzského pobřeží přes Norsko až po Moskvu. Pověstná ruská zima však během několika měsíců odvedla ve prospěch protihitlerovské koalice stejnou práci jako několik vítězných bitev. Neméně podstatnou roli sehrávaly dodávky vojenské techniky a zbraní, jimiž USA pomohly všem svým spojencům včetně Sovětského svazu vzdorovat německé přesile. V roce 1943 se situace konečně obrátila. Spojenci přešli do ofenzivy a stále vyčerpanější německé síly zaznamenaly sérii výrazných porážek. V roce 1944 se na západě vylodili spojenci ve francouzské Normandii a na východě se Rudá armáda přiblížila až k německým hranicím. Válka v Evropě skončila 8. května 1945. Japonsko však i nadále odmítalo kapitulovat. Jelikož přímý útok na japonské ostrovy by si vyžádal ohromné ztráty na životech amerických vojáků, rozhodl prezident Harry Truman o útoku jadernými zbraněmi. V srpnu 1945 tak byly shozeny dvě atomové bomby na japonská města Hirošimu a Nagasaki. Teprve tento ničivý zásah zlomil další nepřátelský odpor. Japonskou kapitulací 2. září 1945 válka definitivně skončila.

 

Příčiny války

Rozhodující příčiny druhé světové války můžeme hledat již ve výsledcích války předcházející. Vítězné státy totiž stanovily poraženým velmi tvrdé podmínky míru, zároveň však nedokázaly zajistit jejich dlouhodobé důsledné plnění. Křehkou stabilitu meziválečných evropských poměrů začala záhy oslabovat jak narůstající slabost a pasivita vítězů (Francie a Velké Británie), tak nespokojenost a agresivita poražených (Německo, Maďarsko ad.). Zejména německá společnost trpěla traumatem z předchozího konfliktu, který byl sice ukončen kapitulací, aniž by však běžní obyvatelé pocítili jakékoli náznaky porážky. Na bojištích totiž nedošlo k žádnému fatálnímu zvratu, který by vedl ke zhroucení fronty a k dobytí Německa, přímo na německém území se během války nebojovalo a vojska vítězných mocností sem vůbec nevstoupila. Přesto byly mírové podmínky, stanovené na Versailleské konferenci, pro Německo velmi drastické. Ztratilo velkou část svých okrajových území i africké kolonie a muselo platit astronomické reparace. Na přelomu dvacátých a třicátých let pak všeobecnou nespokojenost v zemi dále prohloubila velká hospodářská krize. Ze všech těchto souvislostí pramenila touha po odvetě i snaha získat zpět ztracená území. Rozšiřující se nacistická ideologie vycházela vstříc touze mnoha lidí po obnovení stability a pořádku, nabízela jednoduchá a rázná řešení. Zásadním prvkem této ideologie se stala rasová nesnášenlivost postavená na údajné nadřazenosti německého člověka, který pro svůj rozvoj vyžaduje dostatečný „životní prostor“ (Lebensraum). Německo mělo z tohoto důvodu rozšířit své území daleko na východ a kolonizovat tamní oblasti. Podmínku zajištění nové půdy pro německého „nadčlověka“ představovala vyhlazovací válka vedená proti všem, které nacisté označili za příslušníky „méněcenné rasy“ (Slovanům, Romům, Židům). Právě rozpínavá politika nacistického režimu se tak stala bezprostřední příčinou rozpoutání nové ničivé války.

Důsledky války

Následky druhé světové války byly strašlivé. Zahynulo přes 60 milionů lidí, z toho 40 milionů civilistů. Během šesti let se odehrálo největší masové vraždění v dějinách lidstva. Zvrácená rasová teorie nacistů vedla ke vzniku hrůzného systému řízeného masového pronásledování a vyvražďování osob především židovské národnosti (holokaust). Civilisté umírali v důsledku německého teroru na obsazených územích (6 milionů Židů, 2 miliony Poláků, 14 milionů obyvatel Sovětského svazu), ale i v důsledku spojeneckého bombardování německých měst (1,5 milionu Němců). Konflikt zanechal hluboká traumata v životech a myslích statisíců rodin a jednotlivců.

Na druhé straně válka paradoxně také urychlila technický pokrok. Rozvinulo se letectví, začaly se používat proudové motory a dalekonosné bombardéry. Zdokonalily se letadlové lodě a ponorky. Zrodila se atomová bomba, první počítače i balistické rakety.

V důsledku války došlo k razantním změnám na mapě Evropy. Německo odstoupilo řadu území okolním státům (Východní Prusko Sovětskému svazu, Pomoří a Slezsko Polsku, Alsasko Francii). Hranice Polska byly posunuty na západ, jeho východní část připadla SSSR. Československo se muselo ve prospěch Sovětů vzdát Podkarpatské Rusi. V Československu a Polsku došlo násilným vysídlením německy mluvícího obyvatelstva k zániku těchto národnostních menšin. Ve východní části Evropy se začal prosazovat politický vliv Sovětského svazu a začal zde vznikat tzv. východní blok. Během několika let po skončení války se v celé východní Evropě prosadily komunistické režimy.

Přejmenování ulic

Kromě okamžitého zavedení jízdy vpravo bylo od prvních dnů po připojení Hlučínska k Německu likvidováno vše české. Mohlo jít o české nápisy na křížích a pomnících, ale především o cedule s názvy úřadů či škol. Všude, kde se ve vlivných funkcích vyskytli fanatici, byly české nápisy odtesávány a cedule veřejně strhávány. Důležitým aktem pro upevnění nového režimu se stalo přejmenování ulic. Ty nově získaly jména související s nacistickým režimem. Odkazovala na jeho přední protagonisty nebo „národní hrdiny“. Snad každá obec proto získala svou Adolf Hitler Straße, Hermann Göring Straße či Richthofenstraße. Některé ulice byly pojmenovány po „mučednících“ nacistického hnutí Horstu Wesselovi a Albertu Leo Schlageterovi. Nechyběly ani ulice s názvem 8. října (8. Oktober Straße), které odkazovaly na den připojení Hlučínska k Německu.

Všední den za války

Všední život za války se vyznačoval různými formami omezení. Potraviny i šatstvo bylo možné získat pouze na příděl, přičemž vydávání potravinových lístků začalo ještě před vypuknutím války, a to 28. srpna 1939. V listopadu téhož roku pak došlo i na oděvní a obuvní poukázky.

Přísný režim panoval také v zemědělské výrobě. Na podomácku vyrobené produkty (mléko, máslo, vejce) byla zavedena dodávková povinnost. Jelikož Hlučínsko mělo především zemědělský charakter, dotklo se toto opatření jeho obyvatel velmi výrazně. Veškerý dobytek byl evidován, přičemž povolena byla pouze jedna domácí porážka ročně. Domácnost, která uspořádala zabijačku, neobdržela několik následujících měsíců lístky na maso, protože se předpokládalo, že vyžije z nashromážděných zásob. Mnohé rodiny svá zvířata porážely i načerno, což s sebou ale neslo značnou míru rizika.

Blízkost protektorátní hranice a znalost českého jazyka umožňovala místním obyvatelům zapojit se do vzkvétajícího černého trhu. V Protektorátu bylo možné ještě i v průběhu války sehnat spotřební zboží, výměnou za načerno vypěstované potraviny. Zejména mléko se stávalo stále vzácnější komoditou, takže jeho produkci se nacistický stát snažil co nejdůkladněji podchytit. Například zaplombování odstředivek mělo zamezit domácí výrobě másla a dalších produktů. Místo odevzdávaného plnohodnotného mléka pak zemědělci dostávali určité množství odstředěného mléka a 250 gramů másla na osobu týdně.

Sociální situaci obyvatelstva by bylo možné charakterizovat jako dvojznačnou. Zatímco v první světové válce vedení Německé říše blaho rodin narukovaných vojáků zanedbávalo, v té druhé poskytoval stát jejich nejbližším velkorysou podporu. Je málo známou skutečností, že Německo vyplácelo rodině vojáka až 85 % jeho původního příjmu. Docházelo tak k paradoxní situaci, kdy mezi obyvatelstvem koloval poměrně značný objem finanční hotovosti, za kterou si však lidé neměli co pořídit, protože výroba spotřebního zboží byla omezena na naprosté minimum.

Běžný život zpestřovaly rozličné úsporné akce, jako například bezmasé či abstinenční dny nebo dny, kdy bylo nařízeno vařit Eintopf. Ve vyhlášený den se nemělo v restauracích ani v domácnostech podávat maso, respektive nalévat alkohol, aby bylo možné ušetřenou produkci dodat vojsku. Ke koloritu válečného dne patřil bezpočet nejrůznějších veřejných sbírek. Jelikož se v mnoha ohledech nedostávalo nejrůznějších surovin, zejména barevných kovů, byly tyto sbírány mezi obyvateli. Sbírky však bývaly zaměřeny i na předměty každodenní potřeby. V rámci akce nazvané Winterhilfe například docházelo ke sbírání zimního oblečení, které mělo posloužit nedostatečně vystrojeným německým vojákům na východní frontě. Ve vsích také přibyl určitý počet nových nedobrovolných obyvatel. Narukované muže totiž v zemědělství nahrazovali váleční zajatci nebo nuceně nasazení dělníci z východu. Jak bylo s těmito lidmi zacházeno, záleželo na konkrétní rodině. Někde nalezli přátelský a vlídný přístup, jinde se naopak dočkali pohrdavého až nelidského zacházení.

Mimořádná opatření se smutně projevila také v oblasti duchovního života. Vzhledem k rostoucímu nedostatku surovin přišla řada na rekvírování kostelních zvonů. Ty byly většinou v průběhu roku 1942 sundávány z kostelních věží a odváženy k roztavení. Měly posloužit k výrobě zbraní a munice. Lidé prožívali loučení se zvony velmi těžce, neboť je tradičně vnímali jako něco posvátného. Ve většině obcí pak byly zrekvírované zvony nahrazeny provizorními ocelovými.

 

Přídělový systém

V Německu, jehož bylo Hlučínsko součástí, nastalo zavedení přídělového systému v předvečer druhé světové války 28. srpna 1939. Zpočátku se vztahoval jen na potraviny a benzin, nedlouho poté následovaly emise „šatenek“. Nejprve figurovaly všechny potraviny na jedné kartě, která platila po čtyři týdny. Posléze se jednotlivé lístky specializovaly na chleba, maso, tuk, vajíčka a marmeládu. Stejně tak byly příděly odstupňovány do kategorií podle náročnosti práce a statutu osoby. Těžce pracující měli nárok na vyšší příděly než například úředníci. Samozásobitelé pak dostávali jen nepatrné dávky, nebo vůbec žádné. Každý člen rodiny měl nárok na vlastní přídělový lístek. Specifickou skupinu představovali Židé, kteří od roku 1942 neměli žádný nárok na příděly masa ani šatstva.

Nákup v přídělovém systému probíhal tak, že kupující odevzdával společně s penězi příslušný počet lístků. Obchodník lístky lepil na sběrný arch, za který obdržel od vyživovacího úřadu odběrní poukaz. Ten jej opravňoval nakoupit ve velkoskladu dané zboží. Obyvatelé směli nakupovat jen u svých lokálních obchodníků, pokud by se vydali mimo domov, museli zažádat o speciální cestovní lístky. Systém reguloval spotřebu potravin a běžného zboží na pevně stanovené normy, aby mohla být v dostatečném množství zásobována armáda. S postupem války se příděly snižovaly. Bez lístků bylo možno potraviny obstarat pouze na černém trhu za přemrštěné ceny. Vyprodukovat načerno maso, mléko či máslo ovšem bylo vzhledem k všudypřítomné evidenci a přísným kontrolám velmi obtížné. I přes hrozící tresty však obyvatelé na venkově prováděli černé porážky a snažili se systém obejít.

Barva lístků se každý měsíc měnila. Nevypotřebované ústřižky se tak s nástupem nového měsíce stávaly neplatnými.

 

Týdenní příděl normálního odběratele (žena v domácnosti, zaměstnanec)

Časové období	Chléb	Maso	Tuk
Září 1939	2400 g	500 g	270 g
Duben 1942	2000 g	300 g	206 g
Červen 1943	2325 g	250 g	218 g
Říjen 1944	2225 g	250 g	218 g
Březen 1945	1778 g	222 g	109 g

 

Muži ve wehrmachtu

Jedním z hlavních znaků, kterým se Hlučínsko liší od zbytku českých zemí, je „neodsunutá“ německá minulost a společné rodinné vzpomínky na dědečky ve wehrmachtu. Hlučíňané totiž měli jakožto říšští Němci povinnost sloužit v armádě. Odhaduje se, že během války jich německou uniformu obléklo přes 13 tisíc. První na řadu přicházeli muži, kteří ve třicátých letech absolvovali vojenskou prezenční službu v československé armádě. Pro wehrmacht představovali vítaný přínos, poněvadž za sebou měli na rozdíl od Němců z Říše kompletní vojenský výcvik. Branná povinnost totiž byla v Německu až do roku 1935 na základě ustanovení Versailleské mírové smlouvy zakázána. S postupem války přicházely na řadu stále mladší ročníky, v jejím závěru už rukovali šestnáctiletí a sedmnáctiletí chlapci. Ani ženy v uniformě nepředstavovaly výjimku.

Válečné události zavedly muže z Hlučínska do všech koutů světa – od Norska po severní Afriku, od Normanských ostrovů po Sibiř, od Atlantiku po Pacifik. Bojovali na ponorkách, válečných lodích, v kokpitech bombardérů i stíhacích letounů, pod pancířem tanků, u výsadkových jednotek, dělostřelectva, jezdectva, ženistů, radiotelegrafistů, polního četnictva a v nejvyšším míře pochopitelně u pěchoty. Více než třetina narukovaných se po válce domů na Hlučínsko již nevrátila. Na tři a půl tisíce jich padlo a někteří po svém propuštění ze zajetí raději zůstali v Německu.

Většina přeživších padla do zajetí a po určitou dobu byla internována v zajateckých táborech. Nelze přitom zobecňovat, že by podmínky zajatců na Západě byly lepší a příznivější než na Východě. Mnohdy byla totiž situace přesně opačná. Zejména improvizované zajatecké tábory zřizované spojeneckými armádami ve Francii, Německu či Itálii trpěly nedostatkem jakéhokoliv zázemí a nezřídka i korektního zacházení. O uspokojivých zajateckých podmínkách lze mluvit snad jen v případě Spojených států a ani zde neplatí toto tvrzení výlučně. V sovětském zajetí čekala zajatce těžká práce. Hlučíňané však měli výhodu, že se dokázali dorozumět a často tak vykonávali funkci tlumočníků. Zajatecká pracovní síla byla velmi důležitá pro obnovu válkou poničeného Sovětského svazu, takže jejich propuštění bylo sovětským vedením všemožně prodlužováno. Poslední zajatci byli propuštěni až po zásahu spolkového kancléře Konrada Adenauera v roce 1955. Hlučíňané se ale domů navraceli převážně na přelomu čtyřicátých a padesátých let, tedy zpravidla pět let po válce.

Je smutnou ironií, že nejhrubšího zacházení se Hlučíňanům dostalo zpravidla až v Československu. Po repatriaci byli obvykle drženi v některém z československých zajateckých táborů a ani po propuštění nebyly ojedinělé incidenty s představiteli státní moci, které nezřídka končily šikanou a násilím.

Někteří Hlučíňané využili po svém zajetí možnosti proklamovat československou národnost a přihlásit se do zahraniční armády. Pohnutky, které je k tomu vedly, byly různé. Od ryze vlasteneckých motivací přes naději na dřívější návrat domů až po nutnost vyváznout z nesnesitelných poměrů zajateckého tábora. V průběhu války vstoupilo do československé zahraniční armády zhruba 250 Hlučíňanů. Přes 180 jich postupně v zajetí vstoupilo do zahraničního vojska na západě. Na východní frontě jich bojovalo přes 60, z toho devět padlo a desítky utrpěly zranění. Několik Hlučíňanů sloužilo také v polské zahraniční armádě, Rudé armádě a u nejrůznějších partyzánských jednotek, nejčastěji v Jugoslávii.

Jak prožívali válku ve vaší rodině?

Vyskytují se fotografie z období války ve vašich rodinných albech? Co zachycují?