Dne 19. listopadu 1906 slavnostně posvětil olomoucký světící biskup Karel Wisnar za hojné účasti dalších duchovních kostel sv. Jana Křtitele v Sudicích. Tímto aktem byla symbolicky zakončena dva a půl roku trvající výstavba nového farního chrámu, jehož základní kámen byl položen 5. dubna 1904. Sudický kostel pojal architekt Josef Seyfried jako „katedrálu v malém“. Stavba sice není grandiózní svými rozměry, ale jsou zde důsledně uplatněny principy a prvky gotické katedrální architektury včetně patřičných proporcí. Hlavní vysoká loď je po stranách doprovázena dvojicí nižších, čímž je zdůrazněna vznešenost ústředního prostoru. Vsazením nízkých kaplí mezi ramena příčné lodi a kněžiště se architektovi podařilo vytvořit náznak věnce kaplí podél chóru, jednoho z charakteristických prvků gotických katedrál. Od ostatních cihlových kostelů v regionu se sudický liší kombinací cihly s kamenem.
Dne 19. listopadu 1906 slavnostně posvětil olomoucký světící biskup Karel Wisnar za hojné účasti dalších duchovních kostel sv. Jana Křtitele v Sudicích. Tímto aktem byla symbolicky zakončena dva a půl roku trvající výstavba nového farního chrámu, jehož základní kámen byl položen 5. dubna 1904. Jednalo se o splněný sen místního faráře Ernsta Jureczky (1867–1945), který byl do Sudic povolán jako třicetiletý v roce 1897. Již pár týdnů po svém nástupu seznámil farníky se svou vizí postavit v obci nový kostel. Ten stávající byl dřevěný se zděným zaklenutým kněžištěm, pocházel zřejmě již z přelomu 15. a 16. století. Jednalo se tedy o stavbu značně starobylou. Stav kostela byl nicméně i přes pravidelné opravy dosti chatrný a především nedostačoval svou kapacitou. Vždyť v Sudicích žilo v roce 1905 téměř 1 150 obyvatel, z toho 997 katolíků. Farnost navíc zahrnovala také okolní obce Rohov, Petřatín a Stibořice, což v součtu představovalo přes 2 200 věřících.
Původní kostel sv. Šimona a Judy v Sudicích (Muzeum Hlučínska)
Ačkoliv stavební práce započaly teprve po osmi letech na jaře roku 1904, měl páter Jureczka od počátku jasno, kdo navrhne podobu nového kostela. Tohoto úkolu se měl ujmout architekt Josef Seyfried (1865–1923), jeho přítel z Kravař, který se krátce předtím proslavil velkolepým trojlodním chrámem sv. Bartoloměje v Kravařích (1894–1896). Kněz s architektem nad podobou nového kostela dlouze debatovali, a dokonce společně uskutečnili několik studijních cest. Navštívili Vídeň, Berlín a prohlédli si i nové kostely na Ratibořsku, kterých zde na přelomu 19. a 20. století vzniklo hned několik. Všechny byly postaveny v tehdy oblíbeném stylu pruské cihlové neogotiky, inspirovány středověkými stavbami severoněmeckých měst. Využití režných cihel na gotických stavbách bylo ale ve 14. a 15. století typické rovněž pro Slezsko (Ratiboř, Vratislav, Hlubčice, Opava). Volba tohoto stylu tak odrážela nejen náklonnost k pruskému „národnímu slohu“, ale rovněž snahu navázat na místní středověkou stavební tradici.
Kostely druhé poloviny 19. století byly všeobecně stavěny v duchu tzv. historismu. V rámci tohoto myšlenkového proudu, který ovlivnil i další oblasti tehdejšího umění a literatury (např. historické romány), se architekti záměrně inspirovali staršími slohy minulosti, napodobovali je a znovu používali. Vznikly tak nové historizující styly, označované vždy předponou neo-, novo- či pseudo- (neogotika, neorenesance, neobaroko). Architekti se ve svých projektech zpravidla snažili představit vybraný historický styl velmi věrně, s bohatstvím rozmanitých dekorací a prvků. V případě chrámů se inspirovali nejvznešenějšími stavbami minulosti: velkými italskými bazilikami, francouzskými katedrálami či německými dómy. Historizující novostavby tak nenapodobovaly prostou architekturu venkova či malého českého města, ale braly si za svůj vzor monumentální architekturu z velkých center. Nad venkovským panoramatem Ludgeřovic, Kobeřic či Kravař s tradičními přízemními domky se proto tyčí grandiózní chrámové stavby, které patří k největším svého druhu i mimo region. Mějme přitom na paměti, že nebyly stavěny pro velká města, ale vznikaly v obcích s dvěma až třemi tisíci obyvatel.
I sudický kostel sv. Jana Křtitele pojal Josef Seyfried jako „katedrálu v malém“. Stavba sice není grandiózní svými rozměry, ale architekt zde důsledně uplatnil principy a prvky gotické katedrální architektury včetně patřičných proporcí. Kostel je postaven na ose východ–západ na půdorysu latinského kříže s vysokou věží v ose průčelí. Hlavní vysoká loď je po stranách doprovázena dvojicí nižších, čímž je zdůrazněna vznešenost ústředního prostoru. Vsazením nízkých kaplí mezi ramena příčné lodi a kněžiště se architektovi podařilo vytvořit náznak věnce kaplí podél chóru, jednoho z charakteristických prvků gotických katedrál. Od ostatních cihlových kostelů v regionu se sudický liší kombinací cihly s kamenem. Portály a ostění oken, do nichž jsou vsazeny gotické kružby, byly vytvořeny z pískovce. Kámen se uplatňuje i v interiéru. Jsou z něj vytesány sloupy a pilíře, klenební žebra nebo hlavice s rostlinným dekorem. Zejména díky bohatství kamenných prvků evokuje interiér velmi věrně gotickou katedrální architekturu. K tomuto dojmu přispívají také štíhlé přípory (úzké sloupy přiložené ke zdi sahající od podlahy až po klenbu), které zdůrazňují vertikalitu prostoru a opticky jej zvyšují.
V duchu cihlové neogotiky byl v Sudicích postaven celý farní areál, který tvoří mohutná budova fary a několik stodol. Kostel je navíc z jihu obklopen ohradní zdí s branou a honosnou hrobkou.
Ačkoliv cihlová neogotika byla na přelomu 19. a 20. století jednoznačně nejpopulárnějším stavebním stylem v pruském Slezsku, jeho cesta na Ratibořsko a na území dnešního Hlučínska nebyla snadná. První novogotický chrám v regionu byl kostel sv. Jana Křtitele v Ratiboři (1856–1866), který navrhl architekt Vincenz Statz až z dalekého Kolína nad Rýnem (pracoval tam na dostavbě tamní gotické katedrály). Na Hlučínsku byl prvním neogotickým svatostánkem evangelický kostel v Hlučíně (1861), jehož projekt vznikl v Berlíně. Novogotickou kapli sv. Kříže v Dolním Benešově (1872–1877) měl podle dochovaných pramenů navrhnout stavitel Friedrich Exner ze severoněmeckých Brém. Ludwig Schneider, autor kostela v Kobeřicích (1894–1896), stavěl po celém Horním Slezsku, v Katovicích, Rybniku či Vladislavi. Z místních stavitelů si cihlovou neogotiku osvojil teprve Josef Seyfried (1865–1923), autor chrámů v Kravařích (1894–1896) a Sudicích (1904–1906). Brzy zde ale získal konkurenta ve svém vrstevníkovi Josefu Holuschovi (1865–1927) z Dolního Benešova. Podnikatel Holuscha (kromě stavební firmy vlastnil ještě pilu v Dolním Benešově a cihelnu v Hlučíně) se proslavil projektem kostela sv. Mikuláše v Ludgeřovicích (1906–1907), poslední velkou chrámovou stavbou před připojením k Československu. V případě tohoto měřítkem impozantního kostela Holuschovi na rozdíl od Seyfrieda zdaleka nešlo jen o věrnou iluzi středověku. Historickým vzorem se pouze volně inspiroval a nechal se naopak unést technickými možnostmi nové doby: interiéru vtiskl podobu jednolodí s ohromným rozponem a výškou klenby (19,5 metru).
Kostel sv. Bartoloměje v Kravařích (Muzeum Hlučínska)
I méně vnímavý návštěvník regionu si jistě povšimne, že režná pálená cihla je pro Hlučínsko typická (viz video). Z tohoto prostého, ale ve výsledku nesmírně působivého materiálu jsou zde postaveny nejen kostely, fary či školy, nýbrž také početné hospodářské budovy, hostince, selské domky i hornické kolonie, ohradní zdi nebo boží muka v polích.Popularita tohoto materiálu vycházela z přináležitosti regionu k Prusku. Právě tam se v polovině 19. století, v době opěvování slavné minulosti a návratu k historickým stylům, znovu rozšířilo používání ostře pálené cihly, oblíbené v severním Německu zvláště ve středověku. Právě tamní chrámy i civilní architektura z režného cihlového zdiva určily podobu pruské neogotiky, která se po sjednocení Německa ve druhé polovině 19. století stala takřka národním slohem a šířila se do všech pruských provincií včetně Horního Slezska. Školy, kostely, radnice, kasárna, nádraží, nemocnice, pošty, ale i další veřejné budovy získávaly přísná, často až uniformně působící cihlová průčelí a fasády. Styl se stal velmi populárním a dominoval německé architektuře až do vypuknutí první světové války.
Budova fary v Kravařích (Město Kravaře)
Muži z Hlučínska, kteří pracovali přes sezonu v pruském vnitrozemí na velkých stavbách a budování průmyslových měst, si práci s režnou cihlou dobře osvojili a dokázali ji uplatnit i ve své domovině. Na Ratibořsku fungovalo několik cihelen, jež se na výrobu ostře pálených klinkerek orientovaly. Vedle hlučínské cihelny Josefa Holuschy to byl především podnik knížete Lichnovského v Křižanovicích, který se specializoval také na výrobu dekorativních tvarovek nebo glazovaných cihel, obkladů a střešních tašek.
Právě pro majetky knížete Lichnovského byla režná cihla typická. Z tohoto materiálu bylo postaveno nejen knížecí mauzoleum v Chuchelné, ale i tamní továrna na zpracování lnu či areály knížecích hospodářských dvorů (Albertovec, Střední Dvůr, Rohov, Vřesina ad.). Tento materiál charakterizuje také některé budovy statků barona Rothschilda (Kozmice, Závada), včetně hájenky u pstružích sádek v Bělé. Intuitivně spojujeme režnou cihlu především s průmyslovými komplexy. Zde se hojně uplatnila na budovách černouhelných dolů Anselm a Oskar v Petřkovicích i v přilehlé kolonii Mexiko. Nejvýraznějšími dominantami, jež dokládají um místních stavitelů i zedníků, ovšem zůstávají zejména velké chrámové stavby (Kravaře, Kobeřice, Sudice, Ludgeřovice), menší kostely (Hlučín, Dolní Benešov) či kaple (Strahovice, Kobeřice). Tradice režné cihly, která byla v období první republiky i socialismu ve stavebnictví potlačena, znovu ožila teprve v devadesátých letech 20. století (kostel v Chuchelné) a uplatňuje se ve zdejším stavitelství s respektem k místnímu geniu loci doposud.
