Továrnu na zpracování lnu založil na okraji Chuchelné v roce 1907 kníže Karl Max Lichnovský (1860–1928). Měl se v ní zpracovávat len pěstovaný na jeho zdejším panství. První pole byla pokusně oseta lnem v roce 1908. Přes nesmělé počátky se podnik rychle rozrostl a v době první světové vály se již jednalo o nejmodernější závod toho typu v celé Evropě. Podnik patřil k nejdůležitějším zaměstnavatelům v regionu. Ještě v roce 1921 zde pracovalo téměř 420 zaměstnanců, zejména žen, které měly oproti mužům omezenější možnosti pracovního uplatnění.
Továrnu na zpracování lnu založil na okraji Chuchelné v roce 1907 kníže Karl Max Lichnovský (1860–1928). Měl se v ní zpracovávat len pěstovaný na jeho zdejším panství. První pole byla pokusně oseta lnem v roce 1908. Přes nesmělé počátky se podnik rychle rozrostl a v době první světové vály se již jednalo o nejmodernější závod toho typu v celé Evropě.
Karl Max Lichnovský (Muzeum Hlučínska)
Ačkoliv se dnes na Hlučínsku len již vůbec nepěstuje, v určitých obdobích byl poměrně rozšířenou plodinou. V Chuchelné máme nejstarší zmínky o jeho pěstování z roku 1607. V průběhu 17. a 18. století se však jeho role v místním zemědělství umenšovala, až prakticky vymizel. K tradičním lnářským oblastem naopak dodnes stále patří podhorské regiony Jesenicka a Šumperska.
S nápadem obnovit pěstování lnu přišel Lichnovského vrchní správce Paul Püschel (1876–1930?), geniální hospodář a ekonom původem z Hamburku. Do knížecích služeb nastoupil v roce 1906, když mu bylo pouhých třicet let. Ihned se stal vrchním správcem a vzhledem k hospodářským úspěchům velkostatku byl již na konci roku 1907 jmenován generálním ředitelem celého panství. To tehdy tvořil souvislý pás polností o rozsahu bezmála 6 500 ha obhospodařovaný z dvaceti dvorů.
Püschelovou ideou bylo začít pěstovat vedle tradičních obilovin také průmyslově zpracovatelné plodiny, zvláště len, a za pomoci propočtů se mu podařilo knížete Lichnovského přesvědčit o ekonomických výhodách takového podnikání. Prozíravost tohoto rozhodnutí se ukázala hned v následujících letech, kdy osevní plocha lnu a množství továrně zpracované suroviny díky poptávce prudce stoupaly.
Zájem o len souvisel zejména s postupnou militarizací Německa v předvečer první světové války. Lnu bylo zapotřebí k šití uniforem, na lana, plachty, stany či plátna k potažení konstrukcí křídel válečných letadel. Lichnovskému, který byl v letech 1912–1914 německým velvyslancem v Londýně, jistě nečinilo problém na příslušných místech prosadit, aby právě jeho továrna dodávala materiál pro německý a rakouský erár. I z toho důvodu 16. září 1913 továrnou osobně provedl německého císaře Viléma II.
Tovární areál vznikl při křižovatce cest z Chuchelné do Bolatic a Strahovic. Místo bylo výhodné zvláště s ohledem na blízkost železničního nádraží na trase Opava–Ratiboř, díky němuž bylo možné produkované zboží po kolejích rychle transportovat takřka do celé Evropy. První tovární budovy pocházely z roku 1907, během velké přestavby a rozšíření podniku v roce 1915 byly ale nahrazeny novými, moderními. Produkce zpracovaného lnu dosáhla během jediného desetiletí 1910–1919 stonásobku původní výroby. Podnik patřil k nejdůležitějším zaměstnavatelům v regionu. Ještě v roce 1921 zde pracovalo téměř 420 zaměstnanců, zejména žen, které měly oproti mužům omezenější možnosti pracovního uplatnění.
Tovární areál Flachsfabrik v Chuchelné. (Muzeum Hlučínska)
Poválečné uspořádání Evropy i vznik Hlučínska však na počátku dvacátých let přispěly k zásadnímu útlumu výroby. Lichnovské knížecí dominium se totiž po změně hranic ocitlo na území tří států (Československo, Německo, Polsko) a nové celní bariéry zkomplikovaly dovoz suroviny, které byl nedostatek. Zatímco továrna se nacházela v Československu, lněné plantáže ležely v Polsku za řekou Odrou a obě lokality od sebe odděloval cíp německého území. Po dlouhodobé podnikatelské agónii byl neefektivní podnik roku 1926 definitivně uzavřen.
Lněná vlákna sloužila po úpravě a spředení ke tkaní plátna. Získat kvalitní vlákno z lněného stonku představuje technologicky relativně komplikovaný proces. Vlákna uvnitř stonku se totiž uvolňují působením vody. Vytrhané stonky se proto nejprve močily rosou (3 až 4 týdny), v 18. století se přešlo od rosení k máčení stonku na dobu několika dnů (6–16 dnů) v rybníce či jiné vodní nádrži. Vymáčené stonky se pak svázané do snopů sušily na poli v ručně stavěných stozích (zvaných podle typického tvaru „kapličky) nebo ve specializovaných budovách, tzv. pražírnách.
Usušený stonek se následně lámal, aby se rozmělnil jeho tvrdý obal, a pak tzv. potíral. Při potírání se z polámaného stonku třením odstraňovalo suché pazdeří (vnější obal stonku). K tomu sloužily nejprve dřevěné ruční nože, následně potěrací kola v provozních budovách zvaných tírny.
Poslední technologickou operací před samotným předením bylo vochlování, tedy pročesávání a zjemňování vláken vochlovacími hřebeny. Při vochlování docházelo rovněž k odstraňování posledních nečistot (zbytků pazdeří, krátkých, zcuchaných a nepevných vláken). Tento odpadní materiál se nazývá koudel a byl využíván v provaznictví.
Hlavní etapou zpracování lnu je předení, tedy vytváření lněných nití. O předení lnu máme doklady již z mladší doby kamenné cca 8 000 let před naším letopočtem. Předlo se za pomocí přeslenu, přeslice a vřetena. Od 14. století se začal v Evropě využívat k předení kolovrat.
V průběhu 18. století začal být len v textilnictví vytlačován americkou bavlnou. První úspěšný mechanický stroj k předení lnu vytvořil Philip de Girard v roce 1810 ve Francii. Mechanické předení pak během 19. století zaznamenalo prudký rozvoj a postupným zdokonalováním procesu se strojově předené vlákno vyrovnalo jemností tomu ručnímu.
Továrna v Chuchelné zpracovávala len, který se vypěstoval na zdejších polích. Vhodné technologie i kvalita a vlastnosti lnu byly testovány přímo v tovární laboratoři. Aby se zjistilo, která odrůda je pro zdejší podmínky nejvhodnější, byla na Albertovci zřízena pokusná pěstební zahrada. Vypěstovaný len pak putoval do máčíren a pražíren, které vedení továrny vybudovalo na Albertovci, ve Strahovicích, Křižanovicích či v Chuchelné na Restě (název této osady pochází z německého slova rösten = pražit). Ve zdejších rybnících či máčecích nádržích se stonky nejprve močily ve vodě a následně sušily v pražírnách. Pražírny byly jednoduché budovy s kotelnou, vysokým komínem a velkou místností, kde se intenzivně topilo.
Usušený len putoval do továrny, kde prošel zpracováním v dalších odděleních (lámárna, tírna, vochlírna) a poté byl v balících připraven k exportu vlakem z místního nádraží. V továrně v Chuchelné se totiž lněné vlákno už dál nespřádalo – podnik produkoval pouze zpracovanou surovinu. Součástí továrního areálu byla rovněž sýpka k uskladnění lněného semene a olejárna, kde se ze semene lisoval lněný olej.
Sklizeň lnu a vázání do snopů na poli (Muzeum Hlučínska)
Máčení lnu (Muzeum Hlučínska)
Potírání lnu (Muzeum Hlučínska)
Výnosný provoz továrny i fungující modernizovaná zemědělská výroba (nasazení moderních strojů, motorů a lokomobil při obdělávání polí) umožnily knížeti Lichnovskému investovat část finančních zisků do výstavby domků pro své zaměstnance.
Poskytnutí důstojných životních podmínek zaměstnancům bylo do značné míry motivováno pragmatickým podnikatelským uvažováním. Přiměřený komfort bydlení přispíval ke spokojenosti, zdraví a lepším pracovním výkonům dělníků a v neposlední řadě zvyšoval jejich loajalitu k zaměstnavateli. Tento moderní trend se šířil ze západní Evropy, k výstavbě vlastního závodního bydlení ale většinou přistoupily pouze největší podniky (např. Vítkovické železárny nebo firma Baťa ve Zlíně).
Pro knížecí zaměstnance bylo při jednotlivých hospodářských dvorech postaveno množství dvojdomků, trojdomků i vícedomků, které poskytovaly byty o velikosti cca 65 m². Oproti tradičním venkovským stavením tak byly výrazně větší, navíc disponovaly koupelnou a splachovacím záchodem. Každý dům obklopovala velká zahrada, nechyběla kůlna a chlév. Náklady na jednu bytovou jednotku se pohybovaly kolem 10 000 marek (mzda zaměstnanců hospodářských dvorů činila okolo 50 marek měsíčně). Kníže Lichnovský jich přitom nechal v rozmezí let 1914–1919 postavit přes 120.
Pro dělnice chuchelnské továrny byl v jejím sousedství postaven internát zvaný Dívčí domov. Ubytování zde mohlo najít v prostorných prosluněných pokojích až 350 děvčat. K vysokému komfortu bydlení přispívaly moderní koupelny a toalety, které pro dívky pocházející ze skromných venkovských domků představovaly neskonalý přepych. Důraz byl kladen na společné prostory. Po práci či ve volných chvílích jim byla k dispozici knihovna, večer se zde konávaly kursy vaření, šití, pletení a péče o domácnost.
Do rozbíhajícího se procesu industrializace se mohla šlechta zapojit díky svým tradičně velkým finančním možnostem. Většinu černouhelných dolů vlastnili ještě v první polovině 19. století právě aristokraté. Postupně však začali být vytlačováni bohatnoucími středními vrstvami. Nutnost velkých investic do technologií a vybavení podniků těžkého průmyslu ale nakonec v průběhu 19. století vedla ke vzniku kapitálových a obchodních společností, v nichž měli aristokraté jen dílčí podíl. Plně realizovat se tak mohli především v rámci hospodaření svých velkostatků.
Bezmála polovina veškeré zemědělské půdy na Hlučínsku patřila od druhé poloviny 19. století velkostatkářům. Mezi nimi zaujímali dominantní postavení baron Rothschild, majitel velkostatků Šilheřovice a Benešov, a kníže Lichnovský, jehož velkostatek Chuchelná se z poloviny nacházel na území dnešního Polska. Ostatní zdejší velkostatkáři se těmto dvěma rodům nemohli velikostí majetku, šíří podnikatelských aktivit ani úrovní hospodaření či počtem strojů zdaleka rovnat.
Hospodářství velkostatku nezahrnovalo pouze zemědělství a chov hospodářských zvířat či ryb (rybníkářství v Dolním Benešově a Bělé), ale i lesní hospodářství nebo provozování vlastních podniků. Vedle lnu (Lichnovského továrna v Chuchelné) se průmyslově zpracovávala také cukrová řepa (akciový cukrovar v Ratiboři s dominantním majetkovým podílem Lichnovských). Líh se vypaloval z brambor v lihovarech v Bohuslavicích (Rothschild), Bolaticích (Lichnovský) či Oldřišově (Lejeune). Rothschildové kapitálově ovládali černouhelné doly Anselm a Oskar v Petřkovicích. Velkostatky provozovaly rovněž vlastní lomy a pískovny. A charakteristický materiál zdejších staveb – červená cihla – pochází z velké části z produkce Lichnovského cihelny v Křižanovicích.
