Vídeňští Rothschildové zanechali na severní Moravě a ve Slezsku dodnes hmatatelnou stopu. Na Ostravsko je přivedla vidina lukrativních investičních a podnikatelských aktivit. Není náhodou, že v přilehlém okolí začali nakupovat ve 40. letech 19. století rozsáhlé pozemky a statky – volba padla z praktických a legislativních důvodů nejprve na pruské území (Šilheřovice, Hlučín, Hošťálkovice, Pruský Bohumín, Dolní Benešov). Perlou rodinného jmění vídeňských Rothschildů se staly na dlouhá léta Vítkovické železárny, které zakoupili z důvodů výstavby Severní dráhy mezi Vídní a Bochnií. Bohatství jim umožnilo přetvářet krajinu podle svých představ – typickým příkladem jsou Šilheřovice, které za jejich éry doznaly četných změn - přestavba zámku, úprava parku, osázení Černého lesa, výstavba hospodářských budov, hájenek, cest, výsadba alejí. Jejich působení na Hlučínsku končí rokem 1938, kdy museli uprchnout před nacistickou perzekucí.
Bankéřská dynastie Rothschildů, pocházející původně z Frankfurtu nad Mohanem, je příkladem nové společenské vrstvy vzešlé z měšťanského prostředí, která v 19. století dosáhla výsadního postavení v mnoha evropských státech (Británii, Francii, Itálii, Německu i Rakousku). Financováním vlád, poskytováním úvěrů podnikatelům, obchodníkům a investicemi do rozvoje průmyslu a obchodu s drahými kovy dosáhli Rothschildové značného jmění. To neváhali dále zhodnocovat nákupem nemovitostí, pozemkového majetku, statků, vinic, zámků a paláců, které pochopitelně sloužily také jejich osobní reprezentaci a přibližovaly je životnímu stylu vysoké aristokracie.
Vídeňskou větev Rothschildů založil Salomon Mayer Rothschild (1774–1855), jemuž v roce 1822 udělil rakouský císař František I. za zásluhy v oboru finančnictví titul svobodného pána (Freiherr). V roce 1835 získal koncesi k výstavbě první železnice v monarchii, Severní dráhy císaře Ferdinanda. Jeho bankovní dům kvůli tomu zakoupil Rudolfovu huť v Ostravě (budoucí vítkovické železárny) a několik uhelných i rudných dolů. Salomon Mayer si chtěl tímto krokem zajistit, aby kolejnice a železniční soukolí nezbytná pro stavbu mohl vyrábět ve vlastní režii. Jako hlavní finančník v rakouské monarchii měl velký vliv na kancléře Metternicha a byl nepřímo zaangažován do řady podnikatelských aktivit, v nichž zdatně pokračovali i jeho potomci.
Salomon Mayer Rothschild (1774–1855)
Jelikož byl Salomon Mayer židovského původu, nebylo do určité doby možné, aby si směl zakoupit například panství (to bylo dovoleno v zásadě jen členům starých šlechtických rodů náležejících do zemské stavovské obce). Touha po vlastnictví velkostatku nebyla jen otázkou prestiže, ale měla i racionální opodstatnění – velkostatek představoval zemědělské zázemí pro již vlastněné průmyslové podniky. Z toho důvodu se Salomon Mayer poohlédl po možnosti získat pozemkové majetky v sousedním Prusku, kde podobná omezení neplatila. Roku 1843 se rozhodl pro Šilheřovice, k nimž vzápětí připojil i dominium Pruský Bohumín (Annaberg, dnešní Chałupki, 1844) a panství Hlučín (1845). Právě Šilheřovice se zámkem, parkem, Černým lesem, dvory a okolními polnostmi se měly stát centrem celého dominia a zároveň rezidenčním sídlem vhodným k odpočinku. Velkou roli sehrál fakt, že tato místa ještě nebyla zasažena industrializací a život zdejších lidí si na rozdíl od nedaleké rodící se průmyslové ostravské aglomerace stále uchovával poklidné tempo. Zanedbatelná nebyla ani ekonomická stránka věci. Držba panství opravňovala majitele těžit uhlí, které se na jeho území nacházelo.
Anselm Salomon Rothschild (1803–1874)
Vlivem politických událostí (revoluce 1848) a zdravotního stavu však Salomon Mayer v Šilheřovicích nepobýval a teprve jeho syn Anselm Salomon (1803–1874) se zde začal pravidelněji zdržovat, zejména během lovecké sezóny. Přikoupil ke stávajícím majetkům ještě Dolní Benešov a začal rozvíjet a modernizovat celé panství. V Černém lese dal osázet vykácené plochy po předchozím majiteli a nechal zbudovat bažantnici. Jeho zásluhou došlo k rekultivaci, rozšíření a přetvoření zámeckého parku do přírodně krajinářské podoby, stejně jako k úpravám samotného zámku. Z dalších majitelů se na Šilheřovicích významně podepsal Salomonův syn Nathaniel Meyer Rothschild (1836–1905), který dal postavit tzv. Anselmův ústav sloužící k zaopatření bývalých starých zaměstnanců velkostatku (v této budově z roku 1894 se dnes nachází nižší stupeň místní základní školy). Rothschildové uvažovali při správě svých statků na Hlučínsku velmi pokrokově a zaváděli zde různé technické novinky – např. zavlažování pomocí studní nebo parního čerpadla, využití parních pluhů při orbě, elektrifikaci vlastních budov, výsadbu exotických dřevin a rostlin atd. Součástí hospodaření, jehož primárním cílem nebyl až do příchodu velké hospodářské krize peněžní zisk, byla rostlinná a živočišná výroba, v menší míře ještě těžba dřeva, chov zvěře a ryb. Posledním majitelem zámku v Šilheřovicích a místního velkostatku, ke kterému patřily kromě dvoru Paseky a zámku v Hlučíně ještě statky a nemovitosti v Darkovičkách, Hati, Antošovicích, Hošťálkovicích, Lhotce, Bobrovníkách, Ludgeřovicích a Markvartovicích, byl Alphonse Mayer Rothschild (1878–1942). Pozemková reforma z let 1924 až 1927 ukrojila z šilheřovického velkostatku zhruba tisíc hektarů půdy, což však představovalo ani ne čtvrtinu z celkové výměry evidované po první světové válce. Po druhé světové válce pak byly majetky Rothschildů znárodněny.
Na návrší v nynějším parku stávala kdysi renesanční tvrz, která byla zpustošena během třicetileté války. O její podobě není známo nic bližšího. Asi na přelomu 18. a 19. století ji nechal svobodný pán Johann Friedrich Eichendorff přestavět na zámek v klasicistním stylu. Dnešní historizující podoba pochází teprve ze sedmdesátých let 19. století. Architektura trojkřídlého patrového zámku s mansardovou střechou a kopulí v sobě snoubí prvky původního klasicismu a neobaroka.
O podobu parku se zasadil Anselm Salomon Rothschild, který jej počátkem šedesátých let 19. století rozšířil do dnešní rozlohy téměř 100 hektarů, což z něj činí jeden z největších zámeckých parků v České republice. Nechal dovézt vzácné stromy a květiny, vyřešil otázku zavlažování podzemním potrubím vedeným ze strojovny s parním čerpadlem na Patlovci a dal zde postavit několik romanticky laděných staveb inspirovaných anglickou venkovskou architekturou (tzv. cottage styl): lovecký zámeček, psinec, mléčnici nebo budovu portýra u Ostravské brány (jde o dům, kde se natáčela např. část filmu Tmavomodrý svět či televizní film Travis). Součástí parku, jenž se měl svou podobou přibližovat přírodnímu prostředí, byly i umělecky ztvárněné dekorativní prvky – Neptunova fontána pod zámkem, kamenné vázy, sochy a umělá jezírka – a v neposlední řadě také efektní průhledy do okolní krajiny.
Evelinina brána se sousošími s motivy lovu na pohlednici z roku 1900 (Muzeum Hlučínska)
Poslední majitelé zámku před vypuknutím druhé světové války, Alphonse Rothschild a jeho manželka Clarice, zpřístupnili park veřejnosti. Do Šilheřovic přijížděli vždy během Velikonoc, léta a vánočních svátků. Podobně jako jejich předchůdci si sem zvali své příbuzné, známé a obchodní partnery – mezi návštěvami bychom našli hrabata Larisch-Mönichy, Sternbergy či představitele knížecího rodu Dietrichsteinů a Kinských. Do Šilheřovic zavítal v roce 1936 také syn indického mahárádži. Rothschildové na svém sídle pořádali různé společenské akce, hony, lov bažantů a kachen. Vedle těchto kratochvílí se ovšem věnovali rovněž obligátní charitativní činnosti a dodržovali patronát nad místním kostelem. V roce 1938 museli vzhledem k situaci v Evropě oba manželé i s dětmi Šilheřovice nadobro opustit. Zámek a další majetky se staly německým konfiskátem, který byl po roce 1945 znárodněn.
Můžeme říci, že vídeňští Rothschildové si vytvořili k Šilheřovicím kladný vztah a zanechali na celém Hlučínsku výraznou stopu, která je dodnes patrná v krajině, architektuře a do jisté míry i ve (zčásti idealizovaných) vzpomínkách a paměti lidí.
Tipy:
Počátky slavného podniku, který se v průběhu desetiletí od svého vzniku rozvinul ve velký hutní a strojírenský kombinát, klademe do roku 1828. Tehdy dal olomoucký arcibiskup Rudolf Jan Habsbursko-Lotrinský na doporučení svého poradce F. X. Riepla postavit pudlovací pec v malé vesničce Vítkovice. Díky výhodné poloze mohla využívat místní zdroje černého uhlí a vodu z řeky Ostravice. Hlavním úkolem pece bylo zpracovávat (zkujňovat) surové železo z arcibiskupských železáren ve Frýdlantě nad Ostravicí. Po arcibiskupově smrti v roce 1831 se nedokončenou huť snažil získat Salomon Mayer Rothschild, ale neuspěl. Teprve o čtyři roky později si sjednal pronájem podniku prostřednictvím společnosti Vítkovické těžířstvo (jejímž většinovým vlastníkem byl Rothschildův bankovní ústav) a v roce 1843 se tak stal výhradním majitelem vítkovických železáren. V té době už měl závod vysokou pec, vlastní koksovnu a válcovnu, včetně zajištěného přísunu rud i uhlí z vlastních dolů, mezi nimi také těch v Petřkovicích. Později zde přibyla šachta nazvaná Tiefbauschacht (důl Hlubina), která umožňovala těžbu kvalitního uhlí přímo v areálu železáren.
Vítkovické železárny v druhé polovině 19. století (Archiv Vítkovice a. s.)
Rothschildův syn Anselm Salomon se vlivem vnějších událostí postupně stahoval z podnikání v průmyslu a investiční činnost ve vítkovických železárnách tak postupně slábla. Východiskem z nepříznivé situace se stalo spojení se židovskými obchodníky a podnikateli bratry Gutmannovými v roce 1873. Vznikla tak nová firma pod názvem Vítkovické horní a hutní těžířstvo, ve které si Rothschildové udrželi až do konce třicátých let 20. století padesátiprocentní podíl. Během éry ředitele Paula Kupelwiesera (ve funkci 1876–1892) došlo k modernizaci výroby a zavádění sociálního programu pro vítkovické dělníky. Byly stavěny dělnické kolonie, nemocnice, školy, zaopatřovací ústavy a další budovy občanské vybavenosti, které si rostoucí obec Vítkovice žádala. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let získal podnik patent na výrobu pancéřových desek a stal se tak jejich výhradním dodavatelem pro rakouskou armádu.
Vítkovické železárny, které dlouhá léta fungovaly jako největší zaměstnavatel na Ostravsku, v sobě koncentrovaly celý proces metalurgické výroby od těžby uhlí a rud, výroby koksu, odlévání železa a zušlechťování oceli až po finální produkty hutnictví a těžkého strojírenství, jako byly koleje, železniční kola, hřídele, trubky, nosníky, oběžná kola pro těžní věže, kotle, mosty, jeřáby, tlakové nádoby, nádrže, komponenty do elektráren a jiné strojírenské díly. Část vítkovických železáren, kterou dnes můžeme vidět v oblasti Dolních Vítkovic, je pouhým torzem dříve mamutího podniku. Dochované technologické zařízení ovšem pochází až z 20. století.
Severní dráha císaře Ferdinanda byla původně zamýšlena ke spojení Vídně s ostravským uhelným revírem a ložisky soli ve Věličce a Bochnii v Malopolsku. Duchovním otcem této myšlenky byl rakouský geolog a odborník v hutnictví F. X. Riepl. Uskutečnění záměru se ujal již zmíněný Salomon Mayer Rothschild, který díky zkušenostem svých anglických příbuzných rozpoznal velký potenciál železnice, a neváhal se proto angažovat při její výstavbě. Potřeba velkého objemu železa jej přiměla zakoupit roku 1843 železárny ve Vítkovicích.
Jednalo se o první parní dráhu na našem území. Zpočátku na ní jezdily lokomotivy anglické výroby z továrny George Stephensona, které posléze doplnily lokomotivy z vídeňských dílen a strojíren. Dráze se dostalo povolení nést jméno po vládnoucím císaři Ferdinandovi I. Roku 1839 dospěla její stavba do Brna, o dva roky později přes Hodonín do Přerova (včetně odbočky do Olomouce) a v srpnu 1842 přijel první vlak do Lipníka nad Bečvou. Práce se poté na nějakou dobu zastavily a teprve v roce 1847 dorazil první vlak do Ostravy a Bohumína. Odtud došlo k napojení na blízký Annaberg (Chałupki), a tím na Vilémovu dráhu a další trati pruské železniční sítě. Přímé spojení Ferdinandovy dráhy s Krakovem, které by vedlo pouze rakouským územím, se uskutečnilo až v roce 1856. Spojení se sousední Věličkou se pak uskutečnilo o rok později, v rámci dráhy arcivévody Karla Ludvíka.
Mapa železnic Severní dráhy císaře Ferdinanda v roce 1849 (červeně). K dobudování dráhy do Krakova došlo v roce 1856 (Wikipedie)
Severní dráha umožnila a do jisté míry podmiňovala rozmach průmyslu v Rakouském Slezsku a na Moravě. Z hlediska nákladní dopravy měla velký význam pro celou monarchii – dovážely se po ní potřebné suroviny (rudy, sůl, uhlí, ropa) a také hotové výrobky a komodity (železo, ocel, koks, chemikálie, zemědělské plodiny, dobytek apod.).
