Zatímco v Československu zvítězili v parlamentních volbách agrárníci, na Hlučínsku se tato strana umístila na samém chvostu. Dominantní politickou sílu zde totiž představovali němečtí křesťanští sociálové. Druhou pozici pak zastávala jejich česká obdoba – strana lidová. Dostatečně to vystihuje, že politické uvažování Hlučíňanů bylo silně konzervativní a navíc v úzkém propojení s katolickou vírou.
Parlamentní volby v roce 1925 byly druhými svobodnými volbami pořádanými v Československu. Nejvíce hlasů získala agrární strana, druhé místo obsadili komunisté a třetí lidovci. Vláda vzešlá z voleb vydržela u moci jen necelé čtyři měsíce, protože si nezískala parlamentní většinu. Byla to poslední vláda, kde společně působily levicové i pravicové strany. V roce 1926 ji nahradil úřednický kabinet.
Před rokem 1920 měla na Hlučínsku nejsilnější pozice německá křesťanská konzervativní strana Centrum. Ve východní části regionu, kde se nacházely doly a průmyslové podniky, se dobře etablovala také německá sociální demokracie.
Jestliže se československý stát snažil ve sčítání lidu dokázat, že Hlučínsko je českým regionem, když obyvatelům neuznával deklarovanou německou národnost, pak výsledky voleb ukázaly realitu v celé své nahotě: voliči odevzdávali své hlasy zejména německým politickým stranám. V parlamentních volbách v letech 1925 a 1929 totiž německé strany na Hlučínsku získaly dvě třetiny hlasů. V obecních volbách v roce 1924 a 1928 získali zástupci těchto stran bezmála polovinu všech hlasů. Zásluhu na tom měly vzdorovité postoje ale i činorodá proněmecká propaganda vedená z nedaleké Ratiboře.
V parlamentních volbách v roce 1925 získali v soudním okrese Hlučín nejvíce hlasů němečtí křesťanští sociálové (Deutsche Christlichsoziale Volkspartei). Z celkového počtu hlasů (24 219) získali více než 50 %. S výrazným odstupem za touto stranou pak s 16 % hlasů následovala Československá strana lidová. Zbylé strany nepřekročily hranici deseti procent (7 % německá sociální demokracie, 9 % komunisté, 5 % československá sociální demokracie, agrárníci, kteří v rámci republiky zvítězili, zde obdrželi pouhých 4,5 %). Ostatní politické strany byly zastoupeny pouze nepatrně. Je dobře patrné, že výsledky voleb na Hlučínsku ani v nejmenším neodrážejí celorepublikové trendy. Volební preference zůstaly v tomto regionu stejné i v následujících volbách roku1929. Teprve v roce 1935 zvítězili se ziskem 64 % všech hlasů kandidáti Henleinovy Sudetoněmecké strany (SdP), což ovšem docela odpovídalo poměrům v jiných pohraničních okresech s německým obyvatelstvem.
Přesvědčivé volební vítězství Sudetoněmecké strany na Hlučínsku, které bylo vnímáno na základě sčítání lidu jako oblast obývaná převážně českým obyvatelstvem, přineslo velké překvapení. V Hlučíně volilo Henleinovu stranu 58 % obyvatel. V kontextu celostátní úrovně představoval okres Hlučín 28. neúspěšnější okres této strany. Je poněkud překvapivé, že v opavském městském okrese, který byl převážně německý, získala SdP 51 % hlasů. V okrese Opava – venkov s českou převahou získala Henleinova strana jen 27 % hlasů. Mezi padesáti až šedesáti procenty všech hlasů získala SdP v okresech s převahou německého obyvatelstva: Odry (51 %), Fulnek (53 %), Bruntál (52 %), Krnov (59 %).
Předvolební plakát zaměřený proti německým politickým stranám.
Centrum (Deutsche Zentrumpartei) byla německá katolická strana, založená v roce 1870. Vznikla jako reakce na omezování církevních svobod ze strany státu. Na Hlučínsku měla tato strana tradičně silné pozice.
Německá křesťansko sociální strana lidová (Deutsche Christlichsoziale Volkspartei) existovala v letech 1919 až 1938. Byla pokračovatelkou rakouské Křesťanskosociální strany. Jako první přistoupila na spolupráci s československým státem a patřila tedy mezi takzvané německé aktivistické strany, na rozdíl od nacionálních stran. Od roku 1926 byla zastoupena v několika československých vládách. Na Opavsku patřil mezi významné členy strany Friedrich Stolberg, majitel statku Kyjovice a od roku 1935 předseda této strany.
ČSL
Československá strana lidová vznikla v roce 1919 sloučením několika katolických stran. V období první republiky byl jejím hlavním představitelem předseda strany katolický kněz Jan Šrámek, ministr několika vlád.
Německé sociálně demokratická strana dělnická (Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei) v ČSR vznikla v roce 1919 z bývalé rakouské sociálně demokratické strany. V roce 1920 to byla nejsinější německé politická strana v ČSR, ale její vliv postupně slábl. Patřila mezi německé aktivistické strany a od roku 1929 byla součástí vládní koalice.
Její celý název zněl Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu. Byla založena v roce 1899. V meziválečném Československu to byla nejvýznamnější česká politická strana a její předseda často zastával i funkci předsedy vlády. Ve Slezsku neměla tak silné pozice, protože v jeho západní části (Jesenicko) žilo převážně německé obyvatelstvo a východní část byla převážně průmyslová, kde měli silnější zastoupení strany orientované na dělnictvo.
Česká strana národně socialistická vznikla v roce 1897. Mezi její čelní představitele patřil ministr zahraničí a pozdější prezident Edvard Beneš. Ve Slezsku patřil mezi významné politicky této strany Joža David, rodák z Kylešovic.
Komunistická strana Československa byla založena v roce 1921 odštěpení od Československé sociální demokracie. Jako strana extrémní levice měla pevné vazby na Sovětský svaz. Měla silnou voličskou základnu, protože nebyla orientována podle národností. Sdružovala tedy i komunisty v německém pohraničí Československa.
Tato strana vznikla roku 1933 pod názvem Sudetoněmecká vlastenecká fronta. Na nátlak československé vlády se v roce 1935 přejmenovala na Sudetoněmeckou stranu (Sudetendeutsche Partei) a v parlamentních volbách téhož roku zvítězila. Strana se profilovala otevřeným nacionalismem a inklinací k nacismu. Na konci třicátých let již zastávala zcela extrémní pozice a požadovala přičlenění českého pohraničí k Německu.
Československá republika byla mnohonárodnostním státem, v němž Češi a Slováci představovali většinu jen díky tomu, že na základě oficiální ideologie vytvářeli takzvaný československý národ. Silnými národnostními menšinami byli Němci, Maďaři, Rusíni, Židé a na Těšínsku rovněž Poláci. V některých pohraničních regionech tvořilo obyvatelstvo těchto národností jasnou většinu, například Němci na Jesenicku.
Na Hlučínsku se československá státní moc snažila ukázat, že jde o český region, aby ospravedlnila jeho zisk a vlastní historickou argumentaci. Při sčítání lidu v roce 1921 se oprávněně obávala, že se lidé budou hromadně hlásit k německé národnosti. Proto se rozhodla tuto možnost regulovat a omezit osobní volbu každého jednotlivce. Na sčítacích arších proto v kolonce „národnost“ často nalezneme, jak je původní „německá“ razítkem přeraženo na „moravská“. Úředníci totiž v takových případech přezkoumávali, jestli „němectví“ konkrétních jednotlivců odpovídalo objektivním znakům, jako bylo v prvé řadě ovládání německého jazyka. Protože většina obyvatel patřičnou jazykovou znalost neprokázala, byla jim národnost úředně změněna. Tímto způsobem počet obyvatel německé národnosti na Hlučínsku výrazně poklesl. Z 39 209 záznamů československé národnosti v soudním okrese Hlučín byla u 38 742 uvedena národnost moravská. Německou národnost stát uznal 7 707 osobám. České obyvatelstvo tedy podle tohoto sčítání tvořilo výraznou většinu obyvatel regionu.
Předchozí sčítání lidu konaná ještě v německém císařství národnost nesledovala. Udávala se pouze mateřská řeč. Protože při sčítání v roce 1910 uvedlo 80 % obyvatel hlučínských obcí moravštinu jako svou mateřštinu, považovali zástupci československého státu Hlučíňany automaticky za Čechy. Jazyk totiž v dobovém vnímání platil za jednoznačný ukazatel národnosti. Bylo jen stěží myslitelné, že by jedinec mohl hovořit jazykem jiného národa, než ke kterému se sám hlásil.
Území bylo organizováno jako samostatný politický a soudní okres s okresním městem Hlučín. V čele okresní správy stálo okresní hejtmanství (od roku 1922 okresní politická správa). Hlučínský okres byl jedním z devíti okresů Československého Slezska (Bílovec, Bruntál, Český Těšín, Frýdek, Fryštát, Frývaldov, Hlučín, Krnov, Opava – venkov).
Okres Hlučín byl v roce 1920 tvořen 36 obcemi a v roce 1923 byly dodatečně připojeny ještě obce Píšť a Hať. Území okresu mělo rozlohu 316 km2 a počet obyvatel činil přibližně 46 000.
Dne 14. července 1927 byl vydán zákon č. 125/1927 Sb., který se týkal úprav organizace politické správy v Československu. Přímým následkem bylo sloučení Slezska a Moravy do jednoho správního celku, což znamenalo, že Opava přestala být zemským hlavním městem, neboť dosud zde sídlící zemské úřady byly zrušeny. Země moravskoslezská měla hlavní město v Brně, kde sídlil zemský úřad v čele se zemským prezidentem. Zákon vstoupil v platnost 1. ledna 1928.
Následky reformy měly přímý dopad rovněž na hlučínský okres. Jeho dosud kompaktní složení, totiž souhrn obcí do roku 1920 patřících Německu, bylo narušeno. Změny vstoupily v platnost 1. prosince 1928.
V západní části politického okresu Hlučín bylo odloučeno 12 obcí, které připadly k okresu Opava–venkov. Byly to tyto obce: Hněvošice, Chlebičov, Kobeřice, Malé Hoštice, Oldřišov, Rohov, Služovice, Strahovice, Sudice, Třebom, velké Hoštice a Vrbka. Tyto obce ale zůstaly nadále součástí soudního okresu Hlučín. Na druhé straně, v jihovýchodní části okresu, byly k Hlučínu připojeny vesnice Děhylov, Dobroslavice, Plesná, Martinov a Třebovice. Zůstaly ovšem v kompetenci původního soudního okresu Klimkovice. Nově reorganizovaný politický okres Hlučín byl poté tvořen 31 obcemi.
Zásah do struktury okresu Hlučín v meziválečné době měl především posílit národností složení jeho obyvatel ve prospěch české. Mezi oddělenými obcemi byly tehdy ryze německé Sudice a Třebom. Naopak přičleněné vesnice v jihovýchodní části poblíž Ostravska byly osídleny obyvatelstvem, které se hlásilo ve sčítání lidu v roce 1921 převážně k české národnosti. Tímto zásahem tedy v okrese Hlučín stoupl počet českého obyvatelstva.
