Hlučínsko se na mapě objevilo až po první světové válce. Vzniklo v roce 1920 jako největší územní zisk Československa na úkor Německa a vynikalo rozlohou, počtem obyvatel i hospodářským významem. Jeho připojení bylo zdůvodňováno ochranou obyvatel považovaných za Čechy ohrožené germanizací i historickými nároky. Nejasné hranice regionu vedly k neobvyklému řešení: severní hranice byla doslova narýsována pravítkem do mapy a ustálena byla až roku 1923.
Když se na troskách rozvrácených monarchií po ukončení první světové války začaly rodit nové státy, nebyla jejich výsledná podoba ani automatická, ani předem rozhodnutá. Zástupci každého z nově vznikajících státních útvarů tehdy vynakládali nemalé úsilí, aby si vylepšili své budoucí hranice, a neváhali proto průběžně vznášet nároky na různá území svých sousedů. Jakkoliv byly cíle jejich snah především strategické, tedy zejména vojenské a hospodářské, zdůvodňovali své požadavky často na základě historického, ale i národního práva. Všechny vznikající státy se podle nacionalistických principů snažily zapojit členy jednoho národa do společného (státního) celku. V oblastech se smíšeným obyvatelstvem se takový požadavek dvou sousedících států pochopitelně dostával do vzájemného konfliktu. V takovém případě vstupovaly do hry argumenty historické příslušnosti daného území, nebo právo silnějšího. Poválečnou Evropu vytvářeli vítězové, zatímco poražení museli přistoupit na stanovené podmínky.
V duchu nacionální ideologie se vlády národních států rády poohlížely za své hranice, kde často sídlily komunity vykazující (zejména jazykovou) podobnost se státním národem. Proto projevovalo Polsko eminentní zájem o Horní Slezsko, kde žila početná polsky hovořící menšina. Mimo to se zde nacházel strategicky významný průmysl a surovinové zdroje. Oblast se tak na několik let stala předmětem sporů mezi Německem, Polskem a Československem, dokud nebyla rozdělena. Podobný osud postihl Severní Šlesvicko, které bylo odstoupeno Dánsku, nebo Alsasko s Lotrinskem, jehož obyvatelstvo, ačkoliv hovořilo německým dialektem, inklinovalo k Francii. Geopolitická mapa Evropy dosáhla doposud nevídaných změn. Vznikly zcela nové státy, zatímco jiné ztratily i dvě třetiny své velikosti. Jestliže na počátku Velké války sahaly hranice carského Ruska až ke Krakovu a v rámci rakouské monarchie bychom nalezli severní pobřeží Gardského jezera, Lvov i Split, po ukončení válečného konfliktu leželo každé z těchto míst v jiném státě.
V československém případě narážela koncepce národního státu na své limity zejména v oblastech, kde žily menšiny, což se týkalo téměř celého pohraničí. Státem uplatňované zásady vyžadovaly od každého občana, aby se jednoznačně a závazně přihlásil k jedné z nacionálně (jazykově) definovaných skupin. Pro mnoho lidí však nebyla příslušnost ke konkrétnímu národu tak důležitá, protože svou identitu opírali mnohem více o jiné kategorie (o náboženskou víru, příbuzenské vztahy, profesní skupiny, příslušnost k místní komunitě v obci nebo regionu). Řada obyvatel pocházela z jazykově smíšených rodin, plynně hovořila více jazyky. Československo, které se oficiálně profilovalo jako národní stát Čechoslováků, bylo ve skutečnosti státem deseti národností a nespočtu dialektů. Kromě Čechů a Slováků v něm žili také čeští Němci, Maďaři, Poláci, Rusíni (etnicky mimořádně pestré obyvatelstvo Podkarpatské Rusi), dále Ukrajinci, Židé, Romové a Sintové.
Tipy:
Úvahami o podobě hranic budoucího československého státu se zabýval již profesor T. G. Masaryk ve svém švýcarském exilu. V březnu roku 1915 zde načrtl mapu, kde do sféry českého zájmu zahrnul také značnou část Slezska. Hranice měla být vedena po řece Odře téměř až k přístavnímu městu Kozlí. Obdobný záměr prezentovala i československá delegace na mírové konferenci v Paříži, která si nárokovala oblasti západně od řeky Odry. Kromě tohoto územního zisku mělo Československo zahrnovat také Kladsko, Těšínsko, na jihu země kompletní Vitorazsko a Valticko, na Slovensku kromě Oravy, Spiše a Šariše pak ještě rozsáhlá území na jih od Dunaje a Ipeľu. S Podkarpatskou Rusí se v této době ještě nepočítalo. Kromě relativně střízlivých nároků však byly vzneseny i zcela nereálné požadavky na připojení Lužice (jež byla od českých zemí oddělena počátkem 17. století) nebo na vytvoření koridoru, který by vedl k Jaderskému moři. Z celé řady požadavků se nakonec podařilo prosadit jen zisk Valticka, Vitorazska a jižního Ratibořska. Naproti tomu český stát přišel o polovinu dřívějšího Těšínského knížectví, které bylo osídleno převážně polsky hovořícím obyvatelstvem. Zatímco si tedy Československo nárokovalo toto území na základě jeho historické příslušnosti ke svazku zemí Koruny české, Polsko argumentovalo národnostním principem. Po sedmidenním válečném konfliktu byla situace vyřešena rozdělením oblasti mezi oba státy.
Nároky na Vitorazsko se opíraly rovněž o historickou příslušnost tohoto území k českému knížectví, která však v tomto případě sahala do hlubokého středověku, a používané argumenty byly částečně založeny spíše na pověstech a mylné interpretaci pramenů. Část zdejších vesnic skutečně bývala součástí českého hraničního hvozdu, avšak ve 14. století se stala součástí Dolních Rakous. Vesnice na pravém břehu řeky Lužnice však součástí Čech nikdy nebyly. Místní obyvatelstvo standardně ovládalo oba sousedící jazyky a zůstávalo spíše etnicky nevyhraněné. Připojení k Československu místní nevítali. Valticko bylo nárokováno čistě ze strategických důvodů, kdy bylo nutné zajistit, aby důležitá železniční trať ze Znojma do Břeclavi vedla pouze po československém území – její krátký úsek u Valtic se totiž nacházel v Rakousku.
Velký zájem měla československá politická reprezentace o hornoslezskou průmyslovou oblast bohatou na četná ložiska nerostných surovin. Vznesla nároky nejen na průmyslové Rybnicko, ale i Hlucholazy, ve kterých ležela důležitá úvrať železniční trati z Opavy do Jeseníku. Německo mělo naproti tomu získat osoblažský výběžek. Jako hlavní důvod nutnosti připojit tato území diplomaté uvedli důležitost místního průmyslu, ale i strategické posunutí státní hranice co nejvíce na sever od Ostravy a páteřní železniční trati do Košic. Argumentace národnostním složením obyvatel byla až na druhém místě. Požadavky v takovém rozsahu však nebyly velmocemi akceptovány, takže nakonec se jako průchozí ukázaly pouze nároky na jižní části Hlubčicka a Ratibořska, kde obyvatelstvo hovořilo dialektem češtiny.
Utopická vize podoby Československa (Muzeum Hlučínska)
Hlučínsko vzniklo až necelé dva roky po první světové válce, 4. února 1920, a představovalo největší územní zisk Československa na úkor poražených mocností (pokud nebudeme takto vnímat Podkarpatskou Rus). Společně s ním byla k republice připojena ještě oblast Valticka a Vitorazska. Hlučínsko však dominovalo jak rozlohou a počtem obyvatel, tak i koncentrací přírodních zdrojů a infrastrukturou. Hlavní důvod připojení tohoto území měl historický a etnický charakter. Obyvatelé žijící na tomto území byli československou vládou označeni za příslušníky českého národa, kteří byli v uplynulých staletích vystaveni tlaku germanizace, a nyní je proto bylo nutné zachránit před úplnou záhubou v „moři německého živlu“. Protože se k národnostním požadavkům přidaly i historické nároky, stalo se nově vzniklé Hlučínsko jedinou částí Slezska připojeného roku 1742 k pruskému království, která se opět dostala do svazku s českými zeměmi.
Protože Hlučínsko nikdy dříve neexistovalo, neexistovala ani jeho severní hranice. Když tedy měla Německá říše odstoupit Československu část okresu Ratiboř, nebylo vůbec jasné, kudy by měla nová hranice vést. Situaci zcela překvapivě vyřešil předseda plebiscitní komise, jež tehdy ve Slezsku působila, francouzský generál Henri Le Rond. Jednoduše narýsoval podle pravítka do mapy přímku a podle ní určil, která část okresu připadne Československu. Protože linie u několika obcí protínala katastr zhruba v jeho polovině, protáhlo se definitivní dořešení vedení hranice až do roku 1923, kdy byly k Československu připojeny ještě obce Hať a Píšť. Hlučínsko ve své dnešní podobě tak bylo konečně zformováno.
Mapa ukazující způsob určení severní hranice Hlučínska přímkou. (Muzeum Hlučínska)
Z právního hlediska upravovala přičlenění Hlučínska k Československu Versailleská mírová smlouva, jejíž 83. článek přesně vymezil, jakou oblast má Německo odstoupit. Území nebylo začleněno do plebiscitu, který se tou dobou připravoval v ostatních částech Horního Slezska. Obyvatelé tedy nedostali žádnou možnost, aby projevili svůj názor na plánované územní změny. Nelze se tedy příliš podivovat, že se mezi nimi přičlenění regionu k Československé republice nesetkalo s příznivou odezvou. Veškeré dosavadní hospodářské a sociální vazby byly orientovány na sever do slezské Ratiboře, která byla nejen správním, ale i ekonomickým centrem oblasti. Hlavní tah železné dráhy vedl z Opavy do Ratiboře, zatímco vedlejší větev se odvíjela do Hlučína. To se nyní obrátilo. Široká řada šlechtických velkostatků byla přeťata státní hranicí, což zásadně snížilo jejich hospodářskou výnosnost. Například panství knížete Lichnovského, založené z velké části na pěstování a následném zpracování lnu, se nově ocitlo ve třech státech. Pokud chtěl tedy majitel panství dopravit len do své továrny, která se nyní nacházela v Československu, musel surovinu dvakrát proclít.
Hlučínské náměstí po příchodu československého vojska 4. února 1920
Hlavní příčina obecné nespokojenosti ovšem spočívala ve smýšlení Hlučíňanů. V důsledku německého školství, vojenské služby, sezonních pracovních pobytů v německém vnitrozemí a celkové socializace v německém prostředí se ta generace Hlučíňanů, která se nacházela v produktivním věku, plně integrovala do společenství německého národa. Česká národní myšlenka byla naopak této generaci zcela cizí. Ačkoliv se tehdy Hlučíňané označovali za Moravce, neneslo toto pojmenování nacionální význam, ale odkazovalo pouze na příslušnost komunity k moravské církevní provincii. Smýšlení „Moravců“ se však odehrávalo výhradně v „předmoderních“ rámcích – nejdůležitější složky jejich identity představovala náboženská víra a vztah k obývanému regionu. Když se pak na přelomu 19. a 20. století začal vkrádat do myšlenkového světa Hlučíňanů nacionalismus, byla to jeho německá forma. Nelze se tedy divit postojům, které v roce 1920 drtivá většina obyvatel Hlučínska zaujala. Připojení ke státu, jenž existoval teprve dva roky, k němuž nezaujímali žádný hlubší vztah, a který stavěl na principech jako svoboda, demokracie či náboženská volnost, prostě nechápali.
Tipy:
