V lednu 1871 stále ještě probíhala válka mezi Francií a Německem. Třebaže francouzská armáda již dávno kapitulovala, bránili se odhodlaní občané v obležené Paříži. Do sídla francouzských králů, na zámek ve Versailles, se mezitím sjela všechna německá knížata, aby zde stvrdila vznik nového státu. Slavná scéna se odehrála v Zrcadlovém sále dne 18. ledna 1871. Pruský král Vilém byl prohlášen za německého císaře, ačkoliv jím podle nové ústavy již několik dnů byl – z hlediska propagandy totiž bylo výhodné uspořádat okázalou proklamaci na posvátné francouzské půdě, aby se vítězství jevilo ještě skvělejší a porážka Francouzů potupnější.
V lednu 1871 stále ještě probíhala válka mezi Francií a Německem. Třebaže francouzská armáda již dávno kapitulovala, bránili se odhodlaní občané v obležené Paříži. Do sídla francouzských králů, na zámek ve Versailles, se mezitím sjela všechna německá knížata, aby zde stvrdila vznik nového státu. Slavná scéna se odehrála v Zrcadlovém sále dne 18. ledna 1871. Pruský král Vilém byl prohlášen za německého císaře, ačkoliv jím podle nové ústavy již několik dnů byl – z hlediska propagandy totiž bylo výhodné uspořádat okázalou proklamaci na posvátné francouzské půdě, aby se vítězství jevilo ještě skvělejší a porážka Francouzů potupnější.
Vznik císařství završil mnohaletý proces německého sjednocování. Samostatný německý stát totiž do té doby neexistoval. V německojazyčné oblasti se nacházely stovky hrabství, knížectví, vévodství a několik svobodných měst (např. Hamburk, Lübeck, Brémy). Na úroveň království dosáhlo jen Prusko, Bavorsko, Sasko a Würtembersko. Tyto státy a státečky mezi sebou navíc v minulosti často vedly války. Teprve v průběhu 19. století začaly narůstat tendence ke sjednocení. Byly motivovány nejen hospodářskými a strategickými důvody, ale také sílícím německým nacionalismem. Jeho stoupenci spatřovali zlatou éru němectví ve středověku, v dobách největšího rozkvětu Svaté říše římské. Ve svém idealizovaném pohledu na minulost přitom nebrali v úvahu, že reálná moc i vliv tohoto volného seskupení zemí od 14. století setrvale klesaly, takže v době zániku říše roku 1806 šlo už jen o čistě formální útvar. Zároveň nebylo zcela jasné, jaká území by měl případný sjednocený německý stát obsáhnout, protože někdejší Svatá říše římská zahrnovala ve své historii také severoitalské regiony nebo České království (viz mapu).
V německém prostředí se vytvořily dva názorové proudy na podobu budoucího jednotného státu. První, tzv. velkoněmecký, počítal se sjednocením všech německých států v čele s Rakouskem. Nové císařství by tak zahrnulo i několik neněmeckých zemí včetně Čech a Moravy, kde tato myšlenka vzbudila přirozený odpor. Tzv. maloněmecký proud naopak mnohonárodnostní Rakousko z budoucího sjednocení vylučoval a předpokládal spojení německých států pod křídly sílícího Pruska, které se mělo stát předním hráčem evropské politiky.
O podobě státu měl rozhodnout všeněmecký parlament svolaný roku 1848 do Frankfurtu. Jeho jednání však skončilo neúspěšně. Pruský král odmítl císařskou korunu, kterou mu poslanci nabídli – představa, že by se namísto suverénního vládce „z Boží milosti“ měl stát závislým na parlamentu, byla pro něj nepřijatelná.
Maloněmeckou koncepci sjednocení nakonec nepomohli uskutečnit volení poslanci, nýbrž pruská panovnická politika vedená nekompromisním kancléřem Otto von Bismarckem. Příznivé podmínky vytvořilo zejména několik válek, ve kterých Prusko postupně zvítězilo nad Dánskem, aliancí Rakouska a Saska a nakonec také nad Francií. Právě drtivá porážka Francie, zakončená zmíněnou scénou ve Versailles, dovršila vznik nové Německé říše a učinila z ní vedoucí mocnost evropského kontinentu. Série vítězných válek umocnila pocit německé výlučnosti a pomohla upevnit nacionální cítění i v okrajových regionech. Charakteristickým odrazem nově nabývané národní hrdosti místních obyvatel se stalo zakládání spolků válečných veteránů i v těch nejmenších vesnicích.
Německá říše se rozkládala od Rýna po ústí řeky Němen (v dnešní Litvě). Její součástí byl Štrasburk, Gdaňsk, Katovice či Klajpeda. Díky rozvinuté infrastruktuře, přírodním zdrojům a gigantickému průmyslu šlo o nejmocnější stát v Evropě.
Tipy:
Obvyklé definice označují za národ společenství lidí hovořících stejným jazykem, žijících na jednom území a vykazujících určité společné znaky (sdílené náboženství, dějiny apod.). Někteří lidé si navíc myslí, že příslušníci národa mají společný původ sahající hluboko do minulosti. Když se však nad kategorií národa hlouběji zamyslíme, zjistíme, že definovat ji takto jednoduše a povrchně není možné. Pro řadu národů totiž minimálně jedno z uvedených kritérií neplatí. Mnohé dnešní národy nemají společný jazyk (Belgičané, Švýcaři), jiné postrádají vlastní stát (Kurdové), další jsou tvořeny etnicky pestrou společností (Američané). Samozřejmě se nabízí otázka, proč netvoří samostatný národ například Moravané či Slezané? Stejně tak hledání údajných „pradávných“ kořenů jednotlivých národů působí v současné době poněkud nepatřičně až směšně. Cožpak národnost existuje jako součást naší genetické informace?
V pojetí národa můžeme dodnes rozlišit dva hlavní myšlenkové proudy. První předpokládá, že národy jsou odvěkými kategoriemi. To znamená, že se napříč staletími v podstatě nemění, a že národnost je něco jako zděděná vlastnost. Zastánci tohoto názoru národ rádi personifikují: hovoří o jeho těle, nemocech či obrození, jako by to byla nějaká bytost („národ trpěl“, „národ se probudil“ apod.). Toto pojetí silně převládalo v minulosti a dodnes je v povědomí lidí velmi silné. Ve svých důsledcích však právě takové vnímání národa způsobilo řadu válek a veřejného násilí ve 20. století. Přehnaný důraz na výlučnost vlastního národa totiž zpravidla doprovází negativní a nepřátelský postoj k národům ostatním.
Druhý myšlenkový proud charakterizuje národ jako něco, co existuje především v našich myslích. Aby národ fungoval, musí být jeho příslušníci přesvědčeni o tom, že jej tvoří. Lidé se mezi sebou cítí spřízněni, protože spolu sdílejí podobnou kulturu, tradice a především minulost. Toto sdílení významně ovlivňují i představitelé státu, kteří udávají některé společenské normy, ale také vytvářejí a podporují oficiální výklad dějin. Vyprávěním takových dějin se ve společnosti buduje pocit jednoty, sounáležitosti a hrdosti na vlastní národ. Zároveň jsou však velké „národní dějiny“ v mnoha ohledech zjednodušující: minulost interpretují z pohledu dominantního etnika a centra (proto v něm chybějí menšiny, okrajové regiony a lokální příběhy), obsahují řadu mýtů a jednostranných stereotypů (v českém případě např. popis baroka jako „doby temna“). Nedílnou součástí společných národních dějin jsou také historické události, které většina lidí vnímá jako trauma (např. Bílá Hora, Mnichov 1938).
Ačkoli to může být překvapující, národy v dnešním slova smyslu neexistovaly „odpradávna“, naopak jsou přirozeným důsledkem modernizačních trendů konce 18. a průběhu 19. století. Společnost v té době prodělala nespočet závažných změn. Masivní šíření knihtisku pomáhalo rozšiřovat přístup k vzdělání a rozvoj myšlení vůbec. Uzákonění školní docházky a vznik jednotné státní správy si vyžádaly potřebu společného jazyka, ale i státního kultu, a tedy oficiální verze dějin. Státem podpořená náboženská tolerance a osvícenské myšlenky podkopaly dominantní moc katolické církve. Rozvoj průmyslu změnil způsob života lidí a podnítil jejich masivní stěhování do měst. Rozpadla se stavovská společnost a po staletí neochvějný řád, na jehož špici stál zbožštěný panovník a jehož výkonnými orgány byla regionální aristokracie. Na těchto základech se zrodila občanská společnost formálně rovných lidí. Za této situace nastaly ideální podmínky pro vznik nových idejí. Téměř ve všech zemích Evropy i Ameriky se tak ve stejné době začala objevovat idea národa. Ne všude však byla okamžitě úspěšná a ne všude získala stejný charakter.
Národy pochopitelně nevznikly z ničeho. Jejich „tvůrci“ mohli navazovat na existenci států či se opřít o konkrétní sdílený jazyk. Národ často definovali také vymezováním se vůči konkurenčnímu společenství (Češi versus Němci, Slováci versus Maďaři). To způsobilo, že dříve nejasné a nedůležité rozdíly mezi příslušníky téže společnosti obývajícími společný prostor se začaly stále více vyostřovat a nabývat na významu. Pod vlivem šíření spisovného jazyka zanikaly lokální dialekty a identity. Již nestačilo být Valachem, Hanákem či Slezanem. Od určité doby byl člověk nucen si vybrat, jestli bude Čech, Němec nebo Polák.
V případě vzniku českého národa koncem 18. a v první polovině 19. století se dodnes hovoří o tzv. národním obrození. Již samo toto slovní spojení naznačuje jakési obnovení či „znovuzrození“ něčeho, co zde již dříve existovalo. Ve skutečnosti se však moderní český národ „neprobudil“ z žádného staletého spánku, nýbrž byl nově zformován v komplexním procesu a v kontextu jiných obdobných emancipačních hnutí tehdejší Evropy. Na počátku tohoto procesu stála pražská německojazyčná inteligence (Gelasius Dobner, Josef Dobrovský ad.), která sledovala důsledky centralizačních opatření rakouské vlády. Tato opatření (zavádění němčiny jako jediného úředního jazyka, omezování pravomocí jednotlivých zemí ve prospěch centrálních úřadů ad.) byla vedena především snahou zjednodušit a zefektivnit řízení státu, nikoli násilně přetvářet společnost. Paradoxně však vyvolala reakci v podobě vzniku národních hnutí. Lidé, kteří bývají běžně označováni jako „obrozenci“, se v této souvislosti začali zajímat o mizející kulturu českého venkova. Jejich první kroky směřovaly k udržení českého jazyka a sjednocení jeho pravidel. Kodifikace však s sebou nevyhnutelně přinesla i potlačení lokálních odlišností – jako spisovná verze češtiny se prosadil centrální středočeský dialekt. Další důležitý krok představovalo sepsání společných dějin Čechů. Toho se bravurně ujal Moravan František Palacký, který vytvořil dodnes živoucí a vlivný příběh líčící Čechy jako společenství obývající středoevropskou kotlinu již od dob bájného Praotce a odedávna soupeřící se sousedními Němci. Palackého výklad dějin napomohl k prosazení etnického pojetí národa na úkor názoru jiných „obrozenců“, kteří myšlenku národa spojovali především s kladným vztahem k obývané zemi-vlasti, bez ohledu na jazyk, kterým člověk hovoří (např. Bernard Bolzano).
Tipy:
Myšlenky nacionalismu se na přelomu 18. a 19. století téměř souběžně rozvinuly ve všech zemích na evropském i americkém kontinentu. Populární romantismus oživil zájem o dějiny, zejména o středověk. Jako na běžícím pásu vznikaly historické romány, které odpovídaly na aktuální potřebu identifikace jazykových společenství. Četba nabízela širokému okruhu čtenářů příběhy „jejich minulosti“. Texty působily autenticky, ačkoliv se jednalo v prvé řadě o uměleckou licenci autorů. Nacionalismus pronikl také do architektury, která se začala stávat zrcadlem vlasteneckých přání a tužeb. Do výzdoby reprezentativních budov byly promítány odkazy na slavná období dějin tak, aby celek jasně vyjadřoval příslušnost stavebníka k jeho národnímu společenství.
Charakter nacionalismu však nebyl v celé Evropě jednotný. Na severu a západě se moderní národy mohly formovat ve stabilních hranicích států se staletou tradicí, které si během své historie udržely vlastní suverenitu (např. Francie, Švédsko). Formování národa se zde od počátku těšilo podpoře ze strany státní moci a k myšlenkovým střetům docházelo spíše mezi centrem a regiony (Paříž versus Bretaň apod.). Národ a státní příslušnost se tedy mohly relativně snadno slít v jedinou kategorii.
Situace ve středovýchodní Evropě však byla zcela odlišná. Některé státy zde v průběhu dějin zanikly nebo se staly součástí větších říší. V polovině 19. století tento rozlehlý prostor obývaný vysokým počtem rozdílných jazykových a náboženských skupin ovládaly pouhé čtyři státy: Rakousko, Prusko, Osmanská říše a carské Rusko. Emancipační hnutí zde proto vznikala uvnitř států, které nacionalisté nevnímali jako své vlastní, nýbrž jako vládnoucí utlačovatele (ne vždy zcela oprávněně). Společným rysem těchto hnutí pak byla potřeba negativně se vymezovat vůči nejbližšímu protivníkovi, což byli Němci, Rusové či Turci. Zástupci těch etnik, která ve středověku obývala vlastní státy (Češi, Poláci), měli tendence je obnovit. Menší nebo méně úspěšná etnika, která svůj státní útvar nikdy dříve neměla (Kašubové, Ukrajinci, Slováci, Slezané), se nacházela v komplikovanější situaci. Chyběly jim vlastní „velké“ dějiny, které by fungovaly jako stmelující prvek nově utvářené národní společnosti.
V očích mnoha nacionalistů nahradil národ Boha. Charakteristickým znakem nacionalismu se stala určitá povýšenost, pocit nadřazenosti vlastního národa nad jinými a upřednostňování jeho zájmů před zájmem širšího celku. Tyto tendence způsobily postupné ochromování politiky v mnohonárodních říších, kde se dosažení shody mezi soupeřícími národními skupinami často stávalo nemožným (Rakousko-Uhersko je toho typickým příkladem). Praktickým vyústěním decentralizačních a emancipačních snah nacionalistů se nakonec stal rozpad středoevropských a východoevropských monarchií po první světové válce.
Tipy:
Jako proces modernizace souhrnně označujeme sled jevů a dějů, které zcela zásadně proměnily společnost v 18. a 19. století. V minulosti se v tomto ohledu užíval pojem průmyslová revoluce, který však tento komplexní fenomén redukoval pouze na ekonomickou rovinu. Společnost před nástupem modernizace byla hluboce věřící, přísně hierarchizovaná a z větší míry obývala venkovské prostředí. Vzdělání bylo vyhrazeno elitám a politický vliv se nacházel v rukou urozených. Výroba zboží probíhala ve vzájemně izolovaných a úzce specializovaných řemeslných dílnách. V důsledku modernizace se vytvořila občanská společnost formálně rovných lidí, kteří mohli svobodně vyznávat svou (již ne pouze katolickou) víru a minimálně polovina z nich žila v rychle se rozvíjejících městech. Základní vzdělání začalo být přístupné všem bez rozdílu. Na území každého státu byl zaveden jednotný právní řád i systém správy. Výroba zboží se stala hromadným a standardizovaným procesem, v němž ruční práci vydatně doplnily stroje.
Centralizace byla jedním z prvních modernizačních trendů. Pod vlivem osvícenských myšlenek začaly státy důrazněji uplatňovat svou moc. Až do 18. století se stát opíral o lokální šlechtu spravující jednotlivá panství. Zatímco šlechtici měli ve svých rukou výkon práva (soudy) i správy, stát se angažoval pouze ve výběru daní. V důsledku centralizace přestala panství fungovat jako správní jednotky a tuto funkci převzaly nově založené okresy řízené státními úředníky. Vznikla soustava soudů a stát začal vydávat vlastní obecně závazné zákoníky. Řízení státu mělo zjednodušit také používání jediného oficiálního jazyka, který by byl univerzální pro všechny části říše (v Rakousku a Prusku šlo o němčinu). Toto opatření se však dlouho neudrželo a v úředním styku se po určité době prosadily rovněž lokální jazyky (čeština, polština). Snaha státu o unifikaci měla nakonec spíše opačný efekt. V jednotlivých regionech posílila formování národních hnutí, která ve svém programu kladla na používání a rozvíjení vlastního jazyka zásadní důraz.
Od konce třicetileté války začaly pomalu vznikat stálé profesionální armády. Ty však svou velikostí brzy přestaly dostačovat, takže bylo přistoupeno k systému odvodů, které se zprvu nekonaly plošně, ale na základě losování. Vojenská služba tak mohla na určitou dobu postihnout každého muže. V 19. století se tyto „poloprofesionální“ armády rozvinuly v masové armády branců. Každý muž uznaný schopným služby tak musel absolvovat „vojnu“, jejíž délka se odvíjela od druhu vojska, k němuž byl přidělen (např. dva roky u pěchoty, tři roky u jezdectva). Populace však rostla rychleji, než armáda dokázala reagovat, takže ve skutečnosti se až do první světové války nedařilo odvádět všechny mužské osoby. Kromě vojenských úkolů bylo úlohou armády také formovat loajální občany. Většině mužů zprostředkovala služba v armádě kontakt s civilizačními návyky (včetně kouření, alkoholu, šikany a dalších negativních jevů). Nezanedbatelnou roli armáda sehrávala v šíření nacionalismu. Zejména venkované z odlehlých oblastí se až na vojně podrobně seznámili s národní myšlenkou.
Alfabetizace znamená odstranění negramotnosti, jinými slovy zavádění vzdělanosti. Základní vzdělání obyvatel totiž bylo nezbytné pro efektivní fungování státní správy. Stát potřeboval člověka, který si dokáže přečíst nařízení a bude uplatnitelný jak v průmyslové výrobě, tak v armádě. Zavedení povinné školní docházky přineslo do života lidí naprosto zásadní zlom. Úroveň vzdělání sice nebyla v celkovém měřítku nijak valná, ale v konečném důsledku umožňovala alespoň některým jednotlivcům pokračovat ve studiu na vyšších typech škol a získat vedle intelektuálního obohacení také lepší možnosti pracovního uplatnění.
Sekularizací rozumíme posvětšťování společnosti, to znamená oprošťování se od církevních vlivů, náboženských rituálů a víry obecně. Vzhledem k tomu, že současná česká společnost je nejen sekulární, ale také většinově ateistická, je pro nás většinou obtížné představit si myšlenkový svět předmoderního člověka a jeho chápání víry. Kořeny našich současných postojů totiž zásadně ovlivnila sekularizace, jež propukla v 18. století inspirována osvícenskými zásadami. Postavení katolické církve se otřáslo v základech. Duchovní záležitosti se ocitly na vedlejší koleji, zatímco vůdčí ideou státu se stal pragmatismus. Za takových okolností byly rušeny například kláštery, které panovník považoval za zbytečné. Ve společnosti jednoho vyznání se nově prosadila náboženská pluralita a tolerance (byly povoleny protestantské církve, jejich příslušníci mohli teoreticky zastávat i státní funkce). Z některých společenských kruhů se poprvé otevřeně ozvalo, že Bůh neexistuje, což by v dřívějších dobách bylo naprosto nemyslitelné. Sekularizace postihla i zcela běžná odvětví života. Změnilo se například vnímání času. Ten do té doby odměřovaly kostelní zvony, jejichž vyzvánění se řídilo pohybem slunce. Čas tak plynul v každém městě i vesnici jinak a nebyl důvod jej striktně hlídat. S nástupem pošty a později i železnice však vyvstala nutnost jeho přesného měření a sjednocení napříč regiony. U jednokolejné železnice vyloženě závisel na přesném dodržování jízdního řádu bezpečný průjezd tratí. Pod tíhou těchto změn začali lidé čas vnímat zcela jinak a s rozšířením kapesních hodinek k němu dokonce získali osobní přístup. Čas přestal být cyklickým a nadpozemským, naopak se stal ekonomickou komoditou. Znění kostelních zvonů se nakonec muselo podřídit sjednocenému evropskému času (roku 1848 zavedla Anglie greenwichský čas jako normu, roku 1884 byla uzavřena transatlantická dohoda o časových pásmech, v roce 1893 na greenwichský čas přešly německé a rakousko-uherské dráhy, Francie začala tento čas respektovat teprve v roce 1910).
Výrobní proces byl po dlouhá staletí většinou záležitostí jednoho řemeslníka, popřípadě dílny. Nástup manufaktur předznamenal masovou sériovou výrobu, při které se každý pracovník specializoval na určitý typ činnosti. Vynález parního stroje umožnil zavést do výroby stroje a rozšířit produkci do netušených rozměrů. Parní stroje si žádaly stále více uhlí, zprvu dřevěného, později kamenného. Oblasti, které se dříve jevily naprosto nevýznamnými a neperspektivními, se po nálezu nerostného bohatství rychle proměnily v průmyslová centra. Stejně rychle ovšem mohly při přechodu na nové suroviny či technologie také zaniknout (např. úpadek Sobotína v důsledku ústupu od dřevěného uhlí). Industrializace vytvářela prostor pro uplatnění nových vynálezů, pro podnikatele se stala nástrojem zisku a prosperity. Zároveň ale přinesla bezohlednou devastaci přírody a krajiny. Namísto kostelních a radničních věží se novými dominantami měst staly tovární komíny vypouštějící do vzduchu nekonečná oblaka černého kouře.
S rozvojem průmyslu úzce souvisí i rozvoj měst. Továrny totiž nevznikaly izolovaně, ale většinou v blízkosti měst, která platila za přirozená centra výroby a obchodu. V průběhu 19. století začala města opouštět věnec hradeb, který je po staletí obklopoval, a začala se v rychlém sledu rozrůstat o předměstí. Z původního středověkého města se stalo historické jádro obklopené rozsáhlou novou zástavbou. Důležitým faktorem pro rozvoj města bylo přivedení železnice. Města, která se včas napojila na drážní síť, se rychle rozvíjela, zatímco ta, jež napojení odmítla nebo se připojila později, začala stagnovat (díky tomu se však na druhé straně dodnes dochovala ve své původní památkově cenné podobě). V místech koncentrovanějšího průmyslu se některá města začala proměňovat v aglomerace a konurbace. Vývoj v některých oblastech byl přitom doslova skokový. Zatímco Ostrava představovala na počátku 19. století bezvýznamné provinční město, na jeho konci platila za jedno z průmyslových center habsburské monarchie. Katovice byly ve stejné době pouhou vesnicí, zatímco na konci 19. století už se počtem obyvatel blížily stotisícové hranici. Urbanizace neznamená jen hospodářský rozmach měst, ale také rozvoj bydlení a změnu životního stylu. Venkovské obyvatelstvo, jež přicházelo do měst za prací, muselo zásadně změnit svůj dosavadní způsob života. Raketově stoupala porodnost. Průmyslníci a architekti byli nuceni v krátké době řešit nedostatek bytů. Novým symbolem města se stal velkokapacitní nájemní dům.
Ačkoliv se může zdát, že modernizační proces měl jen pozitivní stránky, přinesl i vyloženě negativní jevy. Růstem populace se společnost stávala masovou, ale zároveň také zchudla. Neregulované podnikání a bezohledná honba za ziskem prohloubily propast mezi společenskými vrstvami. Příslušníci nově vzniklé vrstvy dělnictva, ačkoliv pracovali 12 až 14 hodin denně, žili na pokraji chudoby. Dětská práce byla na denním pořádku. Rodiny žily většinou v nuzných podmínkách za neustálého nedostatku základních životních potřeb. Podpora ze strany státu nebo zaměstnavatele zůstávala zcela minimální. Sociální propady a nárůst chudoby se opakovaly v závislosti na propouštění (např. v důsledku vyšší míry mechanizace v tovární výrobě) nebo propukání ekonomických krizí. Proto hovoříme o pauperizaci početné části společnosti (pauper = latinsky chudý).
Dětská práce ve sklárně v americké Indianě. (Wikipedia)
Převratných změn doznala společnost v péči o veřejné zdraví. Osvícenský stát totiž začal usilovat o zvýšení porodnosti a snížení úmrtnosti, jeho snahou bylo zabezpečit zdraví svých poddaných. Jako první opatření se v tomto směru objevila hygiena veřejného prostoru, tedy péče o čistotu vody a vzduchu. Jatka, mrchoviště a hřbitovy začaly být odsouvány mimo veřejná a obydlená místa. Pohřebiště, která se doposud nacházela okolo kostelů, měla být přesunuta daleko za města a vesnice, aby byl eliminován jejich kontakt se „světem živých“. Stát také začal vyžadovat, aby smrt byla potvrzena lékařem a k pohřbu došlo až 48 hodin od úmrtí. Již na počátku 19. století začala největší města budovat síť kanalizací a vodovodů. Ve Velké Británii byl vynalezen splachovací záchod, který se brzy rozšířil na kontinent. Pravidelné epidemie nejrůznějších chorob a vysoká kojenecká úmrtnost podnítily intenzivní výzkum v oblasti vakcinace. Státem nařízené očkování proti pravým neštovicím nakonec na území monarchie tento virus úspěšně vymýtilo. Medicína se v této době výrazně profesionalizovala a zaznamenala řadu podstatných objevů (perkusní metoda vyšetření, éterová narkóza, dezinfekce chlorem, pasterizace). Stát začal budovat také první nemocnice, porodnice, sirotčince a chorobince. V polovině 19. století již existovalo v Čechách 36 nemocnic, na Moravě a ve Slezsku 14.
Byrokracie bývá většinou vnímána negativně ve smyslu přebujelého státního aparátu, který mechanicky vykonává nařízené předpisy. Je však třeba si uvědomit, že bez ní se chod žádného státu neobejde a že ve svých počátcích představovala byrokratizace velmi progresivní trend. Snahou osvícenských panovníků bylo vytvořit výkonný centralizovaný stát, jehož důležitým pilířem měla být vrstva vzdělaných, pracovitých a loajálních úředníků, kteří podřídí své osobní (náboženské, národní) zájmy zájmům státu. Právě Prusko sloužilo v tomto ohledu ostatním zemím za vzor. Již v 18. století zde došlo ke zrušení správního systému opřeného o jednotlivá šlechtická panství a k zavedení okresů, vládních obvodů a provincií. Tato změna souvisela také se zrušením poddanství s účinností od roku 1810. Rakousko si na tuto zásadní společenskou změnu muselo počkat do roku 1848, kdy i zde došlo k nové organizaci státního území.
Tipy:
