V létě roku 1893 se sešlo na faře v Kobeřicích dvanáct promoravsky orientovaných kněží, aby se pokusili najít společné řešení proti postupující germanizaci školství a církevní správy. Dohodli se, že pro posílení moravectví a obranu církevních zájmů v jižním Ratibořsku budou vydávat „moravsky“ psané noviny. Bylo to jediné periodikum v češtině, které tehdy vycházelo v Německu. Mezi obyvateli si noviny brzy získaly velkou oblibu a jejich náklad se postupně zvyšoval.
V létě roku 1893 se sešlo na faře v Kobeřicích dvanáct promoravsky orientovaných kněží, aby se pokusili najít společné řešení proti postupující germanizaci školství a církevní správy. V živé paměti jistě měli proticírkevní perzekuce a dohled v době kulturního boje (Kulturkampf). Shromáždění kněží se dohodli, že pro posílení moravectví a obranu církevních zájmů v jižním Ratibořsku budou vydávat „moravsky“ psané noviny. Dne 12. září 1893 vyšlo první číslo Katolických novin pro lid moravský v Pruském Slezsku s podtitulem Jediné v moravské řeči vycházející noviny v Německu. Redakci novin postupně vedli kněží Ernst Jureczka (administrátor ve Štěpánkovicích a posléze farář v Sudicích), Josef Hlubek (farář v Bořutíně), Josef Ottawa (farář v Kobeřicích) a Rudolf Schikora (kaplan v Hlučíně). V době svého největšího rozmachu vycházely noviny v počtu více než 3000 výtisků. Počet jejich čtenářů byl přitom několikanásobně vyšší, neboť lidé si je vzájemně půjčovali. První světová válka výrazně utlumila jak množství inzerentů, tak i odběratelů. Ztrátový provoz museli kněží hradit z vlastních zdrojů. V roce 1927 získaly Katolické noviny podtitul Orgán čs. strany lidové pro lid moravský na Ratibořsku a v roce 1930 byly zcela přejmenovány na Časopis strany lidové pro Hlučínsko, Těšínsko, Opavsko a přilehlé kraje Moravy.
Ačkoliv byly noviny psány soudobou češtinou, okruh jejich autorů ji označoval jako moravštinu. Rozdíl spočíval v tom, že zatímco texty v tehdejší češtině byly již delší dobu psány latinkou, moravsky hovořící obyvatelstvo Ratibořska užívalo německé novogotické písmo (pro tištěné texty tzv. frakturu, pro psané texty kurent). Takto „po německém způsobu“ zapisovaný jazyk nazývali moravštinou, přestože lingvisticky se shodoval s českým jazykem. Kromě spisovné češtiny se v novinách vyskytovaly i články psané v místním dialektu. V roce 1911 pak došlo u Katolických novin k výrazné vizuální proměně. Dosavadní německé novogotické písmo bylo nahrazeno latinkou. Tuto změnu místní obyvatelé zpočátku nepřijali s nadšením, neboť byli navyklí na starší typ písma. V prostředí českých zemí se přitom latinka u česky psaných textů prosadila již v průběhu 19. století.
 |
Noviny vycházely jednou týdně a měly řadu rubrik. Děkan Tomáš Kamrádek psával kázání určená pro přílohu Zábava nedělní, kaplan Bruno Schneider zpracovával politické úvahy, farář Jakub Restel psal legendy a Emil Bitta kroniku každodenních událostí. Příspěvky zasílali i ostatní duchovní z celého děkanátu a mezi pilné přispěvatele patřil také horník Tichovský z Petřkovic nebo listonoš Kudera z Hlučína. Ladění textů odráželo katolickou orientaci redaktorů, kteří se přirozeně snažili přesvědčit o svých postojích čtenáře. Kněží na sebe vzali roli osvětových pracovníků. Vůči dynastii Hohenzollernů byla redakce zcela loajální a osobnost císaře považovala za nedotknutelnou. Naopak politické kroky kancléře Otto Bismarcka, zvláště jeho protikatolická a germanizační politika, byly tvrdě kritizovány. Redakce otevřeně podporovala německou katolickou stranu Centrum, naopak důrazně varovala před myšlenkami socialismu. Ačkoliv byly noviny psány česky a snažily se povzbuzovat slovanství, nebyly nacionálně pročeské. Redaktoři kritizovali náboženské poměry v Čechách, šířící se náboženskou vlažnost, vliv husitské tradice a protikatolické zaměření části politických stran (například politiky mladočeské strany označovali za anarchisty a neznabohy). Přestože se Katolické noviny od soudobých českých nacionalistů zásadně distancovaly, ostrý slovník používaný oběma stranami se paradoxně v mnohém podobal.
Tipy:
Po vzniku Německého císařství v roce 1871 chtěl kancléř Otto von Bismarck říši pevněji sjednotit a omezit veřejný vliv církve. Jeho snahy vyvolaly konflikt mezi státem a katolickou církví, který se označuje jako „kulturní boj“ (v originále Kulturkampf). Probíhal v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století a jeho hlavními aktéry byli kancléř Bismarck a papež Pius IX. Bismarckova vláda zavedla opatření, která posílila moc státu v oblastech dosud ovládaných církví. V roce 1873 schválil říšský sněm čtyři zákony, jež zaváděly přísnou státní kontrolu nad hospodařením a činností katolické církve, zejména nad církevními školami, a také legalizovaly občanský sňatek. V některých spolkových zemích ovšem vešla v platnost další nařízení, například v Prusku byla zrušena většina klášterů. Rovněž docházelo k postihu nepohodlných kněží, proti nimž stát zaváděl nejrůznější perzekuce, v některých případech i věznění.
Roku 1875 Bismarck zastavil katolické církvi veškerou státní podporu. Proti tomuto tlaku vytvořili němečtí katolíci roku 1871 vlastní politickou stranu Centrum (Deutsche Zentrumspartei), která v následujících letech získala značnou podporu a měla silné pozice také na katolickém Ratibořsku. Kancléř Bismarck nakonec uzavřel s papežem kompromis, po němž z původních zákonů přijatých v rámci Kulturkampfu zůstala v platnosti pouze povinnost uzavírání civilních sňatků (nezávisle na církevních) a státní dohled nad školami a hospodařením církví.
Pro Hlučínsko přinesl kulturní boj zejména zavedení nového způsobu vedení matrik od října 1874. Při civilním matričním úřadě (v originále Standesamt) byly vedeny matriční knihy pro všechny osoby bez rozdílu vyznání, takže do jednoho svazku byli zapisováni katolíci, evangelíci i osoby židovského náboženství. Zatímco v církevních matrikách byly záznamy řazeny za sebou v rubrikách, knihy civilního matričního úřadu měly pro každé narození, sňatek i úmrtí nový list. Nacházel se zde předtištěný text, do něhož matrikář (specializovaný státní úředník) pouze doplnil informace o novorozenci, snoubencích nebo zesnulém. Nenajdeme zde však záznam o provedeném křtu, ale naopak je tu vždy uvedena přesná hodina narození nebo úmrtí.
Tradiční církevní matriky byly při jednotlivých farnostech vedeny i nadále, proto máme pro osoby z Hlučínska od roku 1874 do roku 1949 k dispozici dva druhy matrik, což se jinde na českém území neobjevuje.
Tipy:
- ukázka matričního zápisu církevního a Standesamtu
- upozornění na rozdíly, datum narození, křtu, hodina, absence čísel domů na Hlučínsku
- zajímavosti týkající se změny příjmení v době okupace
Narodil se v roce 1867 v Hlučíně. Vystudoval arcibiskupský chlapecký seminář v Kroměříži. Zlepšil si zde znalosti českého jazyka a uvědomil si jeho význam pro vzdělávání na Hlubčicku a Ratibořsku. Teologii studoval ve Vratislavi a v roce 1889 zde byl také vysvěcen na kněze. Duchovní dráhu zahájil jako kooperátor v Kravařích, poté působil v Oldřišově a ve Štěpánkovicích. V roce 1897 se stal farářem v Sudicích, kde byl činný až do své smrti v roce 1945, tedy téměř půl století. Zasloužil se o vybudování nového sudického kostela a farní budovy podle projektu kravařského architekta Josefa Seyfrieda.
Páter Jureczka byl první redaktorem Katolických novin. Tuto funkci zastával od roku 1893 do září 1896. Během této krátké doby byl opakovaně vystaven soudním žalobám a dvakrát dokonce odsouzen. Proto se dobrovolně vedení redakce vzdal, avšak jako spolupracovník novin přispíval svými texty až do roku 1920. Používal přitom pouze šifru Ky, případně pseudonym Sudický. Jureczka měl obdivuhodné znalosti a hovořil osmi jazyky. Publikoval články především z oblasti církevních dějin.
Po připojení Hlučínska k Československa se stáhl z veřejného života. Zemřel v samém závěru války, avšak již po osvobození Sudic, 26. dubna 1945. Sovětští vojáci jej zamkli do farního sklepa, kde zůstal uvězněn více než týden. Když jej obyvatelé Sudic vysvobodili, byl již tak vyčerpán, že zakrátko zemřel.
Josef Hlubek se narodil roku 1871 v Kravařích. Jeho otec byl sedlák. Podobně jako většina zájemců o duchovní dráhu navštěvoval arcibiskupský seminář v Kroměříži. Již jako student přispíval do novin. Teologické studium začal v Olomouci, avšak dokončil jej ve Vratislavi, kde byl v červnu 1896 vysvěcen na kněze. Poté působil deset let jako kooperátor na hlučínské faře.
Brzy po svém vysvěcení převzal Hlubek vedení redakce Katolických novin po Ernstu Jureczkovi. Noviny si během sedmi let, kdy byl Hlubek redaktorem, vedly velmi dobře, počet předplatitelů se zvýšil ze 420 na 750. V roce 1903 převzal vedení Josef Ottawa z kobeřické fary. Hlubek pak noviny vedl ještě v letech 1907–1912, poté se své funkce odpovědného redaktora vzdal.
V roce 1906 se stal farářem v Bořutíně. Po první světové válce usiloval o přičlenění Ratibořska k Československé republice, za což si vysloužil kritiku v německých kruzích. Když byla jižní část okresu v roce 1920 k Československu skutečně připojena, zůstala Hlubkova farnost paradoxně těsně před novou hranicí. Místní obyvatelé přitom hovořili moravsky, a dokonce si vymohli vyučování v češtině na místní škole. Bořutín připadl k děkanátu Ketř (dnes polská Kietrz) a Hlubek se stal zdejším děkanem. Za své zásluhy byl jmenován v roce 1930 arcibiskupským radou. Papež jej v roce 1935 ustanovil papežským tajným komořím s titulem monsignore. Josef Hlubek zemřel ve své farnosti v červnu 1951.
Narodil se roku 1872 v selské rodině v Píšti. Absolvoval německé gymnázium v Kroměříži a biskupský seminář ve Vratislavi. Na kněze byl vysvěcen v Poznani roku 1898 a již roku 1901 se stal administrátorem v Kobeřicích, s nimiž na více než třicet let spojil svůj život. Brzy se zapojil do okruhu kněží okolo Katolických novin a v roce 1903 se stal jejich redaktorem. Svou publikační a novinářskou činnost sice musel z politických důvodů v roce 1907 přerušit, ale od roku 1912 se funkce hlavního redaktora opět ujal. Právě v té době zažily Katolické noviny svou nejvyšší popularitu. Náklad týdeníku dosahoval až 3000 výtisků. Po připojení jižního Ratibořska k Československu ale začaly Katolické noviny rychle upadat, neboť ztratily své výsadní postavení jediného moravsky psaného periodika na trhu. Tehdy byl Ottawa ve funkci vystřídán mladším redaktorem a mohl se tak naplno začít věnovat podpoře československé politiky na Hlučínsku. Stal se respektovanou osobností společenského a kulturního života regionu a v roce 1930 se podílel na založení nového periodika pro oblast Ostravska a Opavska, časopisu Náš domov.
Také jako kněz byl nesmírně aktivní. Věnoval se duchovní péči, organizoval poutě do nedaleké Hrabyně, ale také na Velehrad a Hostýn. Sám dokonce navštívil Svatou zemi. Na svou dobu měl nadmíru vyvinuté sociální cítění (např. finančně podporoval jednoho nadaného studenta medicíny).
Ke konci života se mu dostalo zaslouženého ocenění. Matice opavská jej roku 1931 jmenovala čestným členem a téhož roku obdržel i uznání Národní rady československé za dlouhodobé úsilí o propagaci češství na Hlučínsku. V dubnu 1932 si na Ottawu vzpomněla také papežská kurie, když jej jmenovala Čestným papežským komořím. Z titulu monsignora se ale Josef Ottawa dlouho neradoval. Zastihla jej vážná srdeční choroba, které 22. srpna 1932 ve věku nedožitých šedesáti let podlehl. Posledního ocenění, a sice uvedení do hodnosti kanovníka olomoucké kapituly, se již nedožil. Jeho pohřeb se stal velkolepou manifestací. Zúčastnilo se jej na 120 kněží v čele s olomouckým světícím biskupem Janem Stavělem. Z politických představitelů se s Ottawou přišel naposled rozloučit bývalý ministr financí Karel Engliš, rodák z Hrabyně.
Narodil se v Křenovicích v roce 1853. Na kněze byl vysvěcen v Olomouci v roce 1878. Dle děkanské kroniky byl kooperátorem v Moravské Radiměři (1878–1880, 1883), v Březové (1880–1882), Hlučíně (1884–1887), Píšti (1888–1889), poté působil jako administrátor v Oldřišově, kde se o čtyři roky později stal farářem. Ve své farnosti byl velmi aktivní, snažil se napravit úpadek způsobený během období Kulturkampfu. Založil katolické dělnické spolky Bratrství růžence, Srdce Ježíšovo a záložnu. Za jeho působení byla pod vedením stavitele Josefa Seyfrieda z Kravař provedena rozsáhlá přestavba kostela Narození Panny Marie, která zahrnovala nové kněžiště a příčnou loď. Restel měl velmi kladný vztah k přírodě, který dokládá mj. vysázení stromů kolem oldřišovského kostela, které proběhlo z jeho pokynu. V Katolických novinách vedl rubriku Zábava nedělní. Zemřel v roce 1912 a je pochován na oldřišovském hřbitově.
