Landecká venuše

K nálezu sošky došlo roku 1953 při archeologickém výzkumu na návrší Landek u Petřkovic, konkrétně v pozůstatku ohniště. Postava ženy byla rozbitá na několik kusů a chyběly jí hlava, ruce i část nohou. Je však pravděpodobné, že horní ani dolní partii těla figurka nikdy neměla. Drobná postava (výška 48 mm) budí pozornost nejen svým úctyhodným stářím, ale také materiálem, z něhož byla vyrobena. Hematit neboli krevel je poměrně tvrdý minerál (tvrdost 6,5) a tehdejšími lidmi mohl být používán k opracování kůží. Sloužil ale také jako barvivo a měl nemalý význam v duchovní rovině, nejspíše při pohřebních rituálech.

Z dané doby je známo více sošek žen. Často jsou tyto postavy nahé nebo s redukovanými prvky oděvu. Rovněž nemají hlavu, anebo ji mají ztvárněnou jen schematicky. Venuše mohly být oblékány do oděvů z organických materiálů a přechovávány (zavěšeny) v obytném prostoru. Nejznámější venuší z našeho území je figurka z Dolních Věstonic, která je unikátní tím, že byla vypálena z hlíny (výška 110 mm). Při průzkumu jejího povrchu byl odhalen otisk prstu dítěte, což naznačuje, že procesu výroby se mohli účastnit mladší lidé a děti. Jiná venuše je známa z rakouského Willendorfu. Oproti landecké je větší a masivnější (výška 105 mm) a vyhotovená z vápence. Jako další materiál pro výrobu venuší mohl sloužit mamutí kel, čehož je krásným příkladem venuše z Moravan na Slovensku (výška 75 mm).

Landecká venuše má některé shodné rysy se svými výše zmíněnými „sestrami“, ale zároveň se od nich výrazně odlišuje. Na rozdíl od převažujících „zralých“, nebo dokonce obézních žen (některých možná v pokročilém stádiu těhotenství), vypodobnil tvůrce tělo dívky, na níž začínalo být těhotenství možná teprve znát.

Tábořiště na Landeku

Tábořiště na návrší, které dnes označujeme jako Landek, nebylo v době před 20 tisíci lety trvale osídleno. Tehdejší lidé zde žili patrně jen sezonně, případně tuto lokalitu navštěvovali jen za určitým účelem. Lovci si nemuseli vybírat jen jedno místo, ale jak ukazují i další nálezy v okolí Petřkovic a Hošťálkovic, byla tábořiště zakládána na širším území. Lovci a sběrači Landek navštěvovali v době, kdy zde panovalo daleko chladnější klima, než je tomu dnes. Krajina byla tehdy podle všeho bezlesá s keřovými porosty borovice, břízy a vrby. Mezi meandry řek se toulala dnes již vyhynulá zvířata. Lidé se zde nesetkávali jen s těmi, která jim sloužila jako kořist (např. mamut), ale i s velmi nebezpečnými tvory (srstnatý nosorožec nebo homotherium z rodu šavlozubých kočkovitých šelem).

Z Landeku měli lidé dobrý rozhled především do oblasti dnešní ostravské pánve a mohli odtud sledovat tahy větších stádních zvířat. Půdní podmínky na návrší neumožnily dobré zachování kosterních pozůstatků, a tak jen víme, že v těchto místech byli loveni mamuti, koně nebo sobi. Lov ale zřejmě nebyl hlavní příčinou pobytu lidí na Landeku. Větší lákadlo patrně představovala surovina pro výrobu nástrojů – pazourek, odborně silicit. Ten sem byl zanesen v důsledku pohybu pevninského ledovce a mohl být sbírán v nemalém množství. Kromě nástrojů a silicitových úštěpů (odpad z výroby nástrojů) se na Landeku podařilo odhalit i několik ohnišť. V jednom z nich se vedle krevelové figurky ženy podařilo objevit i další výjimečnou zajímavost. Lovci doby kamenné přikládali do ohně nejen dřevo, ale topili také kostmi, a dokonce i uhlím. Unikátní nález tohoto zkoksovatěného kamene se podařil Bohuslavu Klímovi v roce 1953. Ačkoliv se nejedná o úplně nejstarší záměrné topení uhlím, je toto zjištění v celosvětovém měřítku ojedinělé.

Ohniště doplňovaly jamky, které mohly sloužit k vaření. Část prostoru vyplňovaly plochy pokryté červeným barvivem (krevel rozetřený na prášek).

Návrší na Landeku patří mezi nejvýznamnější archeologické lokality v České republice - viz dokument Střípky ostravské archeologie - Hradisko a hrad Landek.

.