Éru společenského uvolnění Pražského jara ukončila invaze vojsk zemí Varšavské smlouvy. Jako první na Hlučínsko vstoupily polské jednotky, které začaly překračovat hranice 21. srpna 1968 krátce po půlnoci. Okupace pro většinu lidí představovala šok. Mnozí pamětníci později vzpomínali zejména na zklamání z účasti Polska, jelikož česko-polské vztahy byly po celá šedesátá léta vcelku přátelské. Zpočátku se věřilo, že pobyt vojáků bude jen dočasný a že se jedná o nedorozumění. Sovětská okupační vojska v republice nakonec zůstala až do roku 1991.
Invazi vojsk Varšavské smlouvy a následnému období tzv. normalizace předcházelo období politického uvolnění v Československu. Ačkoliv se pro tuto etapu společenského vývoje vžilo označení Pražské jaro, významné společenské změny se intenzivně projevovaly na celém území republiky včetně slezského pohraničí. Reformní politika, označovaná jako „socialismus s lidskou tváří“, se v regionu Opavska a Hlučínska odrazila především na ustavení Matice slezské, spolku navazujícího na někdejší Matici opavskou a hlásícího se k předválečným kulturním tradicím. Obnovila se také činnost skautského hnutí a větší volnost získal náboženský život věřících.
Úřady začaly vstřícněji posuzovat žádosti o povolení cest do zahraničí. (V té době občan k cestě do západní Evropy potřeboval kromě cestovního pasu také oficiální pozvání z dané země, muži museli navíc žádat o souhlas vojenské správy). Obyvatelé Hlučínska tak mohli častěji navštěvovat své rodiny v západním Německu a naopak. Například v Kravařích se v době srpnové invaze nacházely desítky německých občanů, kteří přijeli za svými příbuznými. Kronika Kravař připomíná nebývalé množství zahraničních automobilů, které byly během léta vidět v ulicích. Nezřídka se jednalo o první rodinná shledání od konce druhé světové války. Dříve se lidé mohli s příbuznými, žijícími mimo východní blok, zpravidla stýkat jen tajně, obvykle během legálních cest do třetích zemí.
Éru společenského uvolnění ukončila invaze vojsk zemí Varšavské smlouvy (SSSR, Polska, Východního Německa, Maďarska a Bulharska), iniciovaná sovětským politickým vedením v čele s Leonidem Brežněvem. Jako první na Hlučínsko vstoupily polské jednotky, které začaly překračovat hranice 21. srpna krátce po půlnoci. Jejich úkolem bylo získat kontrolu nad vojenskými objekty a průmyslovými závody. Mezi prvními obcemi byla v jednu hodinu ráno dotčena Chuchelná, přes kterou mířila polská nákladní auta k Opavě. V Sudicích pozorovali zaskočení občané přelety vrtulníků. První sovětští vojáci dorazili do regionu až o čtyři dny později a obklíčili kasárna československé armády v Hlučíně. Tamní posádka z počátku odmítala Sověty do objektu vpustit, ale po několika dnech musela rezignovat. Okupace pro většinu lidí představovala šok. Mnozí pamětníci později vzpomínali zejména na zklamání z účasti Polska, jelikož česko-polské vztahy byly po celá šedesátá léta vcelku přátelské. Situace překvapila i příslušníky Veřejné bezpečnosti, kteří často netušili, jak se zachovat, zda poslouchat příkazy okupačních vojáků, nebo naopak zakročit v případech, kdy Poláci a Sověti svým chováním ohrožovali bezpečnost občanů. Zpočátku se věřilo, že pobyt vojáků bude jen dočasný a že se jedná o nedorozumění. Lidé měli za to, že sovětské vedení špatně pochopilo situaci v Československu a neodůvodněně se obávalo nepokojů.
Záhy se objevily první projevy odporu. Vznikla petice proti přítomnosti okupačních vojsk, kterou na Opavsku v krátkém čase podepsalo přes 17 tisíc lidí. Spontánně vznikaly nápisy odsuzující okupaci. Redakce deníku Nové Opavsko v improvizovaných podmínkách dále vydávala noviny, vyzývala lidi, aby nepomáhali okupantům, ale aby zachovali klid a nenechali se vyprovokovat ke konfliktům s vojáky. Protestní letáky se tajně tiskly také v továrnách, na úřadech nebo ve Slezském ústavu Československé akademie věd v Opavě. Další formu protestu představovalo odstraňování směrovek u silnic, které mělo polským a sovětským jednotkám zkomplikovat orientaci při jejich přesunech.
V prvních dnech po okupaci řada podniků vzhledem k chaotickým poměrům spontánně zastavila práci. V zemědělství se podle kronik nadále pracovalo celkem plynule, lidé nechtěli narušit probíhající žně. Na Hlučínsku naštěstí nedošlo k žádným obětem na životech. Vojenské posádky okupačních jednotek se soustředily v kasárenských objektech v Opavě a dalších okolních městech, takže přímo na Hlučínsku se lidé dostali do styku s vojáky jen relativně zřídka. Okupační oddíly byly většinou shromážděny v kasárnách a dalších vojenských objektech, případně tábořily v lesích stranou od obydlených oblastí. Samotní sovětští vojáci byli často překvapeni situací v Československu, neorientovali se ve zdejších poměrech a nevěděli, co od lidí čekat. Docházelo k případům, kdy se vojáci dopouštěli krádeží či výtržností v opilosti. Sovětští důstojníci se snažili udržet kázeň tvrdými tresty, v oddílech tábořících v lesích u Lhotky a Oldřišova velitelé dokonce několik vojáků údajně zastřelili.
Během následujících týdnů se poměry částečně uklidnily. Protestní akce probíhaly méně živelně a intenzivně. K částečnému uklidnění přispěl i fakt, že nedocházelo k žádným podstatným zásahům okupantů do chodu společnosti. Narušeny nebyly ani podzimní oslavy půlstoletí československé samostatnosti, které se nesly v duchu připomínání masarykovských tradic a v rámci opavského okresu se jich účastnili i bývalí legionáři z první světové války. Ještě na konci roku řada kronikářů otevřeně psala o nesouhlasu obyvatel s okupací. Kronikář z Chuchelné konstatoval, že nejistota po 21. srpnu se projevila úpadkem pracovní morálky a hojným vybíráním vkladů z bank. Také docházelo k častému skupování potravin a dalších zásob v obavách, že politická krize povede k omezení výroby a nastane nedostatek zboží.
Důvěra v Dubčekovo vedení KSČ, stejně jako v oblíbeného prezidenta Ludvíka Svobodu přetrvávala. Rozsáhlejší čistky a změny přišly až po změnách ve vedení komunistické strany na jaře příštího roku, kdy se na vedoucí místa dostali činitelé podporující okupaci. Došlo ke zrušení Junáka a omezení činnosti Matice slezské, která nakonec v roce 1972 byla také zrušena. Rozjelo se prověřování a propouštění „nespolehlivých“ členů KSČ. Někteří obyvatelé Hlučínska v dané situaci využili možnosti získat západoněmecké občanství a vystěhovat se do zahraničí. Jiní, které srpnová invaze zastihla během dovolených v cizině, se prostě nevrátili. Například z Oldřišova šlo o 12 lidí. Na celkové oklešťování veřejného života reagovala mimo jiné manifestace na Ostré hůrce u Chabičova v září 1969, konaná u příležitosti stého výročí prvního shromáždění slezských vlastenců na tomto místě. Na protest proti nastupující normalizaci nosili účastníci shromáždění symbolicky odznaky se státní vlajkou otočené spodní stranou vzhůru. Ve stejné době ovšem docházelo k úředně nařízeným „opravám“ obecních kronik, kdy popis událostí roku 1968 musel být přizpůsoben oficiální propagandě. Členové KSČ a veřejní funkcionáři byli podrobeni prověrkám, při nichž se zjišťovalo jejich chování v době Pražského jara a postoj k okupaci. Neuspokojivý výsledek prověrek mohl vést k propuštění ze strany či ztrátě zaměstnání,
Nový normalizační kurz v československé společnosti pak definitivně potvrdily parlamentní volby roku 1971, do nichž KSČ vstupovala již „očištěná“ od reformistů. Klíčovou postavou nastupující normalizace v regionu se stal krajský tajemník KSČ Miroslav Mamula. Z jeho iniciativy také došlo k výstavbě Památníku ostravské operace v Hrabyni, který se měl stát symbolem československo-sovětského přátelství. Základní kámen byl položen již roku 1970, ale samotná stavba probíhala až v letech 1976–1980. Významnou měrou se na ní podíleli dělníci a zedníci z Hlučínska, z nichž mnozí paradoxně byli veterány německé armády z let druhé světové války. Z Mamulovy iniciativy byly v tehdejším Severomoravském kraji také zavedeny pracovní soboty, lidově označované jako „mamulovky“. Dalším důležitým aktérem normalizace byl Rudolf Peška, válečný veterán a ředitel Vítkovických železáren, který se mimo jiné podílel na organizaci prověrek v armaturce v Dolním Benešově.