Události druhé světové války zapříčinily rozsáhlé geopolitické změny ve východní Evropě a současně ospravedlnily etnickou homogenizaci do té doby národnostně rozmanitých států. Prvořadým se stal požadavek na vysídlení německého obyvatelstva, které následně proběhlo na území Československa, Polska, Maďarska, Rumunska, Jugoslávie, ale i Sovětského svazu. Ačkoliv hrozilo plošné vysídlení i Hlučínsku, nakonec nebylo uplatněno.
Odsun, vysídlení (Aussiedlung), vyhnání (Vertreibung) či transfer. Patrně nejfrekventovanější pojmy, které označují nucený odchod německy hovořících obyvatel z Československa po skončení druhé světové války. Termínem transfer bylo vystěhování původně označeno v anglickém textu Postupimské dohody z léta 1945, kterou tento postup schválila trojice nejvyšších představitelů vítězných mocností (USA, Velké Británie a Sovětského svazu). Česká a německá synonyma tohoto pojmu poměrně výstižně vypovídají o názorových pozicích jednotlivých stran. Zatímco v německém prostředí se užívá emocionálně zabarvený pojem Vertreibung – vyhnání, česká historická věda i laická veřejnost většinou operují s o poznání sterilněji působícím odsunem. Každý z obou termínů přitom sám o sobě mnohé naznačuje, aniž bychom museli o tomto historickém tématu cokoli dalšího vědět.
Německé pojmenování odkazuje k pocitům vysídlených, pro které byla česká kotlina domovem a kteří jen stěží chápali, že jej musejí opustit. Pro počáteční fázi vysídlování, která probíhala násilně a bez jakéhokoli zákonného rámce, je termín vyhnání navíc dost výstižný. Za léta používání se pojem natolik vžil, že v německém prostředí je těžko představitelné nahradit jej neutrálnějším označením, které by tolik nedráždilo českou stranu. Ta se oproti tomu uchýlila k pojmu, který je prost jakýchkoliv emocí i osobního ztotožnění: odsun zdůrazňuje legálnost celého procesu, který jako by probíhal řízením „vyšší moci“, a snižuje míru násilí, jež jej provázelo. Jestliže vyhnání implicitně předpokládá vedle vyhnaných také ty, kteří vyhánějí, pak odsun nabízí do značné míry pohodlné alibi. Kněz, teolog a opat břevnovského kláštera Jan Anastáz Opasek v této souvislosti poznamenal: „odsunuje se nábytek, nikoli lidé“. Pokud tedy chtějí obě strany usilovat o porozumění a smíření, měly by opustit dosavadní vyhrocené pozice, které brání nahlížet problém s patřičným odstupem.
Na úvod je třeba ještě dodat, že „odsun“ není výlučně česko-německou záležitostí, ale že se jedná o širší středoevropský fenomén. Jen ze sousedního Polska bylo vysídleno okolo 7 milionů německojazyčných obyvatel (číslo kolísá v závislosti na započítání uprchlíků před koncem války). Zásadní rozdíl zde však spočíval v okolnostech a právním pojetí. Zatímco v Československu byli „odsunováni“ jeho předváleční občané, tedy lidé, kteří zde dlouhodobě a zpravidla po mnoho generací žili, Polsko vlivem posunu svých hranic směrem na západ zabralo rozlehlá, do té doby Německu náležející území a vysídlovalo jeho obyvatele, tedy cizí státní příslušníky. Na jejich místo zároveň přicházeli polští občané z východních regionů, které bylo Polsko nuceno odstoupit Sovětskému svazu – transfer obyvatel zde tak byl dvojí. K vysídlování (zejména německých menšin) docházelo ve stejné době i na území Maďarska, Rumunska, Sovětského svazu i Jugoslávie. Odhaduje se, že vysídleno bylo 12 až 14 milionů osob. Z Československa bylo do Německa vysídleno necelých 2,2 milionu lidí, přičemž desetitisíce jich ještě na konci války uprchly před frontou a již se domů nevrátily.
V souvislosti s tak zvaným „odsunem“ jsou asi nejčastěji skloňovány dekrety prezidenta republiky vydávané během druhé světové války a krátce po jejím skončení, nesprávně označované jako Benešovy dekrety. Ke zkreslení zde dochází hned ve dvou bodech: Předně se dekrety netýkaly výlučně „odsunu“, ale řešily zejména právní zakotvení československého exilového státního zřízení v Londýně a uspořádání poválečných poměrů v obnoveném státě. V kompetenci dekretů se nacházely ústavní záležitosti, trestní postihy, otázky školství, opatření v oblasti filmu, průmyslu, ale například i znovuzavedení středoevropského času.
Dekrety umožňovaly československé exilové vládě vládnout v mimořádné době i bez přítomnosti parlamentu. S tím souvisí i druhý mýtus, který přisuzuje veškerou iniciativu a politický podíl na vydání dekretů prezidentu Edvardu Benešovi. Ten ale veškerá rozhodnutí (s výjimkou prvního dekretu) činil na návrh vlády. Dekrety připravovala jednotlivá ministerstva ve spolupráci s odbornými komisemi a prezident je spolu s příslušným ministrem podepisoval. Z celkem 143 vydaných dekretů se jen 6 přímo dotýká trestního postihu, státoobčanského postavení a majetkoprávních vztahů „Němců“ a „Maďarů“. Zásadní bylo ustanovení dekretu č. 33, které odňalo osobám německé národnosti československé státní občanství. V důsledku toho se tito lidé stali ve své vlasti de facto cizinci a s výjimkou prokazatelných antifašistů měli být dle mezinárodních dohod přemístěni do spojeneckých okupačních zón Německa. Další dekrety upravovaly ve vztahu k „odsunu“ konfiskace majetku či pracovní povinnost osob, jež pozbyly občanství.
Žádný z dekretů se však nezabývá definicí či alespoň taxativním vymezením pojmu „Němec“ či „Maďar“. Lze to považovat za politováníhodné nedopatření nebo naopak účelový kalkul? Československo představovalo multietnický stát, pro řadu jeho obyvatel byla navíc vedle používaného jazyka či původu předků důležitá i identita lokální (příslušnost ke konkrétnímu regionu apod.). Ačkoliv se již od druhé poloviny 19. století stupňoval s rozšiřujícím vlivem nacionalismu tlak na identifikaci jednotlivců s národním společenstvím Čechů nebo Němců, poměrně vysoký počet obyvatel i nadále nebylo možné „zaškatulkovat“ do těchto jednoznačných kategorií. V roce 1945 však těmto občanům náhle zůstaly na výběr pouze dvě cesty: být Čechem, anebo Němcem. O tom, kdo je či není „Němec“, přitom rozhodovala nejen „objektivní“ kritéria (jako například původ či jazyk), ale i svévole či vyložená zlovůle konkrétních posuzujících orgánů. Důvodem k vysídlení tak zdaleka nemusela být pouze prokázaná spolupráce s nacistickým režimem, ale rovněž lukrativní majetek stejně jako osobní zášť a nevyřízené účty.
Poválečný československý stát začal uplatňovat etnickou segregaci nikoliv nepodobnou té nacistické. Podobnosti bychom nalezli ve formální i v praktické rovině: Viditelné označování bílou páskou na rukávu, omezení volného pohybu, nižší potravinové příděly, internace v táborech, nucené práce, nezřídka i veřejné ponižování. Pouze role se obrátily. Šest let nacistického teroru nezůstalo bez odezvy. Mezi veřejností bobtnala touha po odplatě a politické strany cítily příležitost získat svým nekompromisním postojem vůči německému obyvatelstvu kladné body. Co je však nejpodstatnější: válka nenávratně posunula celý referenční rámec společnosti.* Dříve nemožná řešení se nyní stala dobře představitelná, ba i realizovatelná. Autokratická forma jednání, která se uplatnila již v průběhu války, našla své pevné místo i v poválečném veřejném prostoru, a to na dlouhá léta dopředu.
*Referenční rámec je způsob nahlížení na události a skutečnosti, a to jak na osobní, tak na celospolečenské úrovni. Referenční rámec je ovlivněn a formován řadou faktorů (charakter, zkušenosti, kulturní okruh, společenské klima, mediální tlak).
Dobové projevy násilí lze vnímat v široké škále od veřejné dehonestace, tělesného napadání, nedobrovolné internace, přes odepření základních tělesných potřeb, vytvoření podmínek pro vznik epidemií, mučení až po akt zabití. Do kategorie pachatelů můžeme zařadit jak příslušníky Rudé armády, americké a československé armády, revolučních gard, nejrůznějších partyzánských oddílů a policejního aparátu, tak i kriminálníky a obyčejné „slušné Čechy“. Oběti pak zahrnují kromě německých civilistů také uprchlíky z pruského Slezska či Pomoří, válečné zajatce, ale často i osoby, jejichž odstranění mohlo někomu prospět. Mezi oběťmi bychom narazili nezřídka i na etnické Čechy a Slováky.
Shoda nepanuje ani v otázce počtu obětí, který kolísá mezi desetitisíci až statisíci. Zejména německou stranou zmiňované vyčíslení cca 250 tisíc obětí v podstatě přisuzuje tento statut všem pohřešovaným a nevyjasněným případům. Společná česko-německá komise historiků na počátku devadesátých let oproti tomu dospěla k závěrečnému počtu 15 až 30 tisíc obětí na životech.
Pro takzvané živelné nebo také „divoké odsuny“ bylo typické spontánní, neřízené a často chaotické vyhánění německých obyvatel z jejich domovů a jejich následné nucené pěší přesuny směrem k hranicím. Aniž by se výrazněji promýšlelo, kam vlastně tyto transporty směřují a jakým způsobem bude řešeno jejich zaopatření, vyrazily na několika místech Československa v průběhu jara a léta 1945 zástupy žen, dětí a seniorů směrem ke státním hranicím. Tragickým příkladem je v tomto směru tzv. hladový pochod (Hungermarsch) německých obyvatel Krnova. Okolo tří tisíc převážně žen, dětí a seniorů putovalo v závěru června 1945 bez jakéhokoliv zabezpečení přes Jeseníky ke slezským hranicím. U Javorníka však koloně nebylo umožněno překročit hranice, protože Slezsko v té době již připadlo Polsku. Vysídlenci pak putovali do Králík, odkud již pokračovali vlakem na otevřených vagonech. Zhruba 300 osob tento pochod, který doprovázela řada násilností, nepřežilo.
K rozpoutání spontánního vyhánění přispívala souhra několika podnětů. Kromě rozjitřených nálad a touhy po pomstě sehrála svou roli také neuspokojivá ubytovací situace. Zejména ve městech volalo české obyvatelstvo po německých bytech a stupňovalo tím tlak na představitele politických orgánů. Na vesnicích nebylo ničím výjimečným, že nově přicházející osídlenci vystěhovali dosavadní německé majitele do kůlen či chlévů a společně pak usedlost obývali, dokud neproběhlo řádné vysídlení. V mnoha případech násilí ani nemuselo být motivováno otevřenou nenávistí a snahou po pomstě, ale obyčejnou chamtivostí. Řada lidí využila poválečného chaosu a benevolence či chybějící kontroly ze strany státu, aby se mohla v pohraničí snadno a beztrestně obohatit. Podstatný a mezi veřejností poměrně málo známý podíl na „divokém odsunu“ zaujímají příslušníci armády a bezpečnostních složek. Směrnice či příkazy totiž často přicházely z ministerstva vnitra či národní obrany.
Až do srpna 1945 probíhalo vyhánění neorganizovaně a bez právního ukotvení. Teprve poté vešly v platnost usnesení z Postupimské konference a dekrety prezidenta republiky o státním občanství. Počátkem roku 1946 tak nastala druhá, organizovaná fáze vysídlení, která probíhala pod dozorem armády a nebyla již tak brutální jako počáteční násilné vyhánění.
Armáda sehrála při vysídlování vysoce kontroverzní roli. V mnoha případech totiž šlo o tytéž vojáky, kteří během války v zahraničí bojovali za svobodu a vysloužili si pověst hrdinů. Po jejím skončení se však nezřídka podíleli na násilných excesech vůči německému obyvatelstvu. Například příslušníci 1. československé samostatné tankové brigády vešli do dějin jako osvoboditelé Ostravska. Jejich další úloha, spočívající ve vojenském zajištění území českého Slezska, ovšem již tak slavná nebyla. Vedle vojenské asistence na deportacích šlo například o četná represivní opatření z iniciativy velitelů, přestože byla v přímém rozporu s demokratickým založením československého státu. Oporu pro své jednání nalézali tito důstojníci v nejvyšším velení armády. Kromě toho jsou dobře známy výroky některých generálů (vysoce postavených již v době první republiky), jež v podstatě dávaly návod k bezohlednému a krutému zacházení s civilním obyvatelstvem.
Jedním z nejsmutnějších a zároveň nejkřiklavějších případů, který se neodehrál spontánně, jak bylo doposud předkládáno, ale naopak měl být podle nejnovějších výzkumů iniciován samotným ministrem národní obrany Ludvíkem Svobodou, byl tzv. masakr na Švédských šancích u Přerova. V noci z 18. na 19. června zde příslušníci československé armády povraždili celkem 267 karpatských Němců vracejících se vlakovým transportem z nucené evakuace v severozápadních Čechách zpátky na Slovensko. Mezi zastřelenými se navíc nenacházeli pouze Němci, ale i slovenští železničáři, Maďaři a jedna Ruska. Také zde představovaly většinu obětí starší osoby, ženy a děti. Podobná událost se odehrála v severočeských Postoloprtech. Vojáci československé armády ve zdejších kasárnách internovali a následně popravili minimálně 763 osob německého původu. Skutečný počet však mohl být daleko vyšší. Jedná se o nejrozsáhlejší násilný projev na německém obyvatelstvu v průběhu „odsunu“.
Vysídlování a nucené internace ovšem poskytly prostor i pro jednání osob s vyloženě sadistickými sklony. Patrně nejhrůznějším příkladem tohoto druhu byly události v internačním táboře umístěném v objektu bývalé zasilatelské firmy Hanke v centru Ostravy. V průběhu necelého měsíce zde bylo zavražděno 231 osob. Ačkoliv se obvykle uvádí, že se jednalo o příslušníky NSDAP či SS (jako by to mělo napomoci tyto zločiny jaksi „automaticky“ ospravedlnit), podrobné výzkumy potvrdily, že oběti sice hovořily německy, ale nemusely mít ani německou národnost. Důležitou motivací pro internaci dotyčných byl zejména jejich majetek. Násilnosti, mučení a popravy zde probíhaly zcela nekontrolovaně, podle rozmaru velitele tábora a několika dozorců. K rozšířeným praktikám zde patřilo i vynucené zabíjení mezi internovanými. Třebaže všechny aktéry těchto nelidských činů se podařilo pohnat před soud, vyvázli na základě abolice bez jakéhokoliv trestního postihu. Zásadní roli ve vyšetřování tohoto a dalších případů sehrál zákon č. 115/46 Sb., na jehož základě byly za beztrestné prohlášeny veškeré činy směřující k obnově samostatného státu (tj. zejména odbojová činnost za války) nebo ke „spravedlivé odplatě“. Období tímto způsobem vyňaté z trestního postihu přitom začínalo 29. září 1938 (tj. přijetím mnichovské dohody) a končilo teprve 28. října 1945, tedy několik měsíců po skončení války, kdy již na celém území státu standardně fungovaly orgány státní moci. Vágní formulace a nedostatečný či laxní dohled odpovědných českých úřadů záhy vedly k účelovým interpretacím a plošnému zneužívání tohoto zákona, kterým začaly být ospravedlňovány takřka jakékoli zločiny páchané na německém obyvatelstvu a údajných kolaborantech.
Hrůznost doložených excesů lze stěží hodnotit či vzájemně porovnávat. Prakticky kdekoli, kde docházelo k násilí, kde jeden člověk způsoboval druhému člověku záměrně utrpení a bolest, zasluhuje takové počínání kategorické odsouzení. Můžeme se jistě pokoušet pochopit, co tehdejší aktéry k tak násilným činům vedlo, těžko je však bude možné ospravedlnit. Bezprostředně po válce vznikly v Československu (a nejen zde) příhodné podmínky pro eskalaci individuálního i kolektivního násilí a společenské akceptování sociopatických jevů. Bylo by zcestné tvrdit, že většinu národa tvořili sadisté, recidivisté či osoby s patologickými sklony (i když ani vliv takových jednotlivců nelze zcela podcenit). Právě naopak: násilí se dopouštěli zcela obyčejní lidé, kteří však jednali za vyhrocených podmínek a v „revoluční atmosféře“, jež nahrávala vzájemné bezohlednosti. Faktor situačního vlivu a společenské role, stejně jako psychologie davu zde sehrály důležitou roli. Celé vysídlení se odehrávalo v podobných intencích, jak je později popsal a experimentálně ověřil slavný sociální psycholog Phillip Zimbardo.
Ačkoliv se po válce objevily návrhy, že by obyvatelstvo Hlučínska mělo být plošně vysídleno do Německa, nedošlo k jejich realizaci. Odsun by totiž zpochybnil letité argumenty, podle kterých byli Hlučíňané etnickými Čechy. Československá republika si od svého vzniku nárokovala území Hlučínska právě na základě argumentů o českém původu zdejších obyvatel, takže vysídlení těchto osob by tyto nároky zcela popřelo. K řešení politicky citlivého problému byly proto využity výsledky posledního předválečného sčítání obyvatel z roku 1930, podle něhož se většina Hlučíňanů hlásila k československé národnosti. Sčítání tehdy bylo státními orgány záměrně nastaveno tak, aby počty Čechoslováků vyšly v regionu co nejpříznivěji. Po roce 1945 proto hrály jeho výsledky ve prospěch Hlučíňanů – posloužily jako jednoznačný ukazatel, kdo smí zůstat (určitou pravomoc v tomto rozhodování měly také místní samosprávy). V některých obcích tak k „odsunu“ nedošlo vůbec nebo jen v minimální míře.
Celkově z Hlučínska odešlo okolo 2 400 obyvatel, respektive 3 200, pokud započítáme i osoby, které se nevrátily z útěku či ze zajetí. „Divoký odsun“ se zde prakticky nekonal, docházelo však k četným internacím. Jen v Hlučíně se nacházely dva tábory, z nichž jeden byl umístěn na hlučínské pile a nechvalně proslul krutým zacházením. Další tábory byly zřízeny v zámeckém parku v Kravařích a ve Štěpánkovicích. Rozsáhlý tábor fungoval při dole Anselm v Petřkovicích – také zde přišla řada lidí v důsledku špatného zacházení a šířících se epidemií o život.