Kolektivizace zemědělství v Československu, řízená po roce 1948 KSČ podle sovětského vzoru, zásadně proměnila venkov. Z původních 692 000 hospodářství vznikla během deseti let síť JZD, do nichž rolníci často vstupovali pod nátlakem, hrozbou konfiskací, vězení či vystěhování. Zanikla vrstva sedláků, došlo ke scelování půdy a narušení krajiny i tradičních vztahů k vlastnictví. Na Hlučínsku probíhala kolektivizace se silným odporem, postupně však vedla k úplnému zániku soukromého hospodaření a vzniku velkých zemědělských celků.
Kolektivizace zemědělství představovala zásadní proměnu československého venkova. Proces měl za cíl sdružit zemědělce (nejprve v rámci dané obce) do jedné organizace, aby hospodařili ve všech ohledech společně, používali společné stroje, hospodářská zvířata i osevní postupy. Kolektivizace probíhala od počátku padesátých let 20. století v režii vládnoucí komunistické strany po vzoru kolchozů v Sovětském svazu. Po deseti letech kolektivizačního procesu vzniklo z původních 692 000 samostatných hospodářství 12 560 jednotných zemědělských družstev. Na konci osmdesátých let 20. století pak v důsledku slučování hospodařilo již jen 1655 zemědělských „gigantů“.
Tato událost představovala zásadní zlom, který přinesl řadu nevratných změn ve společnosti i krajině. Staletý řád venkovského hospodaření byl během několika let zpřetrhán. Významně se změnil životní styl obyvatel vesnice a narušil se tradiční vztah k půdě a soukromému vlastnictví. Prakticky zmizela jedna společenská vrstva – sedláci. Scelení půdy společně s bezohledným intenzivním obhospodařováním fatálně ovlivnilo krajinnou skladbu a v konečném důsledku celý ekosystém.
Jeden ze symbolů kolektivizace - shánění dobytka pro společné ustájení (SZM)
Kolektivizaci zemědělství připravovala Komunistická strana Československa (KSČ) již od roku 1946, vycházela při tom z Leninových myšlenek a ze zkušeností s družstevnictvím v Sovětském svazu. KSČ rozhodla po sovětském vzoru „omezit a zatlačit kapitalistické živly na vesnici“, tzn. skoncovat se sedláky i tradičním hospodařením a nastolit společnou zemědělskou výrobu. Vše se mělo vyvíjet podle předem stanovených plánů, které byly připraveny okresními a krajskými orgány strany. Zákon o jednotných zemědělských družstvech byl přijat v únoru 1949 a téhož roku dal IX. sjezd KSČ „povel ke kolektivizačnímu nástupu“. Od té doby začala vznikat jednotná zemědělská družstva (JZD), nejprve v tehdy nově dosídleném pohraničí.
I když se výsledné hospodařící subjekty nazývaly jednotnými zemědělskými družstvy, v původním významu se o družstva zdaleka nejednalo – značná část členů totiž do JZD nevstupovala dobrovolně. Tato „družstva“ vznikala z nařízení státu, který je také řídil, na vedoucí pozice dosazoval vyhovující osoby. Družstevní podíly prakticky neexistovaly.
Zápis o odsouzeném oldřišovském rolníkovi Jindřichu Kašném v seznamu „Vesnických boháčů“ (SOkA)
Okresní a krajské národní výbory, které kolektivizaci v jednotlivých obcích organizovaly, používaly různé druhy nátlaku. Především zvyšovaly soukromě hospodařícím zemědělcům povinné dodávky. Za jejich neplnění pak hrozilo zabavení majetku, strojů, hospodářských zvířat, polí, vysoké peněžité pokuty, nebo dokonce odejmutí občanských práv a následné věznění.
Obzvlášť velký nátlak byl veden proti velkým sedlákům, kteří byli označováni za „kulaky“. Byly jim vypisovány vysoké povinné dodávky (kontingenty), také pro ně platily speciální zvýšené ceny při nákupu osiv, umělých hnojiv, pohonných hmot apod. Během padesátých let Státní bezpečnost v rámci Akce K odsoudila, ožebračila a vystěhovala ve vykonstruovaných procesech odhadem 3000 až 4000 sedláckých rodin. Nátlak a s ním související utlačování se netýkalo jen samotného hospododáře. Být dítětem zemědělce odmítajícího vstoupit do JZD např. znamenalo velmi omezené možnosti vyššího vzdělání. Také zabavení majetku nebo vystěhování se týkalo celých rodin.
Rolníci při vstupu do družstva poskytli své pozemky ke společnému hospodaření. Formálně byli sice nadále vedeni jako majitelé těchto pozemků, ale ve skutečnosti už nemohli samostatně hospodařit. Hranice mezi pozemky byly zrušeny – všechny meze byly rozorány, čímž vznikly velké scelené lány, na kterých členové družstva společně hospodařili. Zemědělci museli při vstupu do družstva odevzdat do společného hospodaření také veškerá tažná zvířata (koně, voly, případně krávy), ostatní hospodářská zvířata (prasata, drůbež), ale i hospodářské stroje (secí a žací stroje, mlátičky apod.), vozy a zemědělské nářadí. Zemědělci, kteří vstoupili do JZD, ať už dobrovolně nebo pod nátlakem, si mohli ponechat část půdy jako tzv. záhumenek. Většinou se jednalo o kus zahrady či pole bezprostředně za stodolou. Rozsah ponechané půdy byl nepatrný a sloužil pouze pro osobní potřebu rodiny vlastníka. Stanovy JZD dále omezily i povolený počet hospodářských zvířat na záhumenku.
Zápis ze schůze přípravného výboru JZD Oldřišov (SOkA)
Sociální struktura hlučínského venkova byla v první polovině 20. století poměrně stálá. Významnou část zemědělské půdy držely velkostatky vlastněné šlechtou a podnikatelskými rodinami. Většinu polí ovšem obhospodařovali sedláci a drobnými rolníci, jejichž hlavní obživou bylo řemeslo (na Hlučínsku tradičně zedníci, tesaři a stolaři) nebo obchod. Zemědělství tedy pro ně mělo převážně samozásobitelský význam.
Poválečné zemědělství na Hlučínsku poznamenalo hned několik událostí. Ještě dlouho po válce zde panoval nedostatek pracovní síly. První muži, kteří přežili válku a zajetí, se začali vracet teprve několik měsíců po vyhlášení míru a nebylo výjimkou, že se hospodář vrátil až 5 let po válce. Stejně tak se stávalo, že hospodářství přišlo o otce i jeho syny, kteří by jej zastoupili. Celá tíha pak zůstala na jeho manželce, dětech a prarodičích.
Práci v zemědělství ztěžoval i nedostatek tažných zvířat. V mnoha obcích zcela chyběli koně. Válečné škody se netýkaly jen obytných budov, poškozena nebo zcela zničena byla část hospodářských stavení. V důsledku požárů nebo krádeží chybělo zemědělské náčiní a stroje. Práci komplikovala všudypřítomná munice a pole plná kráterů či hlubokých stop po pásových vozidlech. Nebylo výjimkou, že ještě pět let po válce nešlo obdělat několik desítek hektarů půdy. U nejvíce válkou zasažených obcí zůstala neoseta až polovina polností. Po převzetí moci komunisty navíc museli soukromě hospodařící rolníci splňovat stále vyšší dodávky.
Žádost Almy Fabianové o vystoupení z JZD Oldřišov (SOkA)
V roce 1950 hospodařilo na Hlučínsku 1907 soukromých zemědělců. Většinou se jednalo o rodinná hospodářství, kdy polovina z nich měla dokonce vlastní zaměstnance. V průběhu deseti let se 84 % z nich stalo členy družstva.
Počátky kolektivizace nebyly na Hlučínsku úspěšné. Snahy o zakládání JZD narážely na tvrdý odpor drtivé většiny rolníků, počínaje velkými sedláky a konče kovozemědělci hospodařícími na malých rozlohách. Navzdory silné agitaci i vyhrožování zde v první fázi vzniklo jen několik družstev. Část z nich ovšem existovala jen „na papíře“. Základ těchto družstev tvořili straníci, bezzemci a domkaři s minimálním množstvím půdy. Už jen z toho důvodu nemohla družstva náležitě fungovat, takže se některá z nich brzy rozpadla.
Během roku 1949 vznikla první JZD v Koutech a Hlučíně. V prvním případě jej ani nezaložili původní obyvatelé, nýbrž noví osídlenci, z nichž většina během transformace v následujících letech z družstva vystoupila. O rok později již vzniklo pět družstev v Kozmicích, Ludgeřovicích, Vřesině, Bolaticích a Borové. V Bolaticích panovala velmi napjatá situace doprovázená spory mezi družstevníky a rolníky. Dokonce zde došlo k otrávení družstevního zvířectva.
Zcela jiný průběh měla kolektivizace v Sudicích a Třebomi, tj. v obcích, kde došlo k vysídlení většiny původního obyvatelstva a následnému dosídlení. Osídlenci, kteří získávali usedlosti o průměrné velikosti 10 hektarů, založili JZD již v průběhu roku 1950. V Třebomi dokonce vstoupili do družstva všichni zemědělci a JZD tak patřila veškerá místní zemědělská půda. Tato událost se stala mediální senzací a družstvu se díky tomu dostalo několika výhod (přislíbené prostředky na investice apod.). Následný nesouhlas družstevníků se scelováním polí paradoxně vedl k hromadnému vystoupení z družstva, kde zůstalo jen 8 ze 75 členů.
Dodávkový výměr Ericha Harasima z Kravař na 1. čtvrtletí roku 1953.
Nový rozmach JZD nastal v souvislosti se zostřenou státní politikou v roce 1953. Na sedláky byl vyvíjen stále větší nátlak prostřednictvím stoupajících každoročních dodávkových povinností, které v podstatě nebylo možné splnit. Situaci zhoršovala i skutečnost, že řada zemědělců přišla nuceným „odprodejem“ o potřebné zemědělské stroje. Objevily se i případy odporu proti kolektivizaci, např. požár družstevního stohu slámy.
Vznikaly seznamy tzv. venkovských boháčů (kulaků), na něž byli zapsáni zpravidla největší sedláci nebo kterýkoliv inovátorský zemědělec odmítající vstup do družstva. Za dlouhodobé odmítání vstupu do JZD hrozilo vězení i nuceného vysídlení celé rodiny. Ostatně v rámci akce Kulak bylo z Hlučínska od jara 1952 do ledna 1954 vystěhováno do nejrůznějších částí Československa nejméně šest selských rodin.
Tyto bezohledné praktiky zafungovaly, protože od roku 1953 se začala síť JZD masivně rozšiřovat. Již v tomto roce existovalo (nebo se připravovalo založení) JZD v 32 z 38 obcí. V důsledku špatného hospodaření i kritiky násilného vstupování je v následujících letech opustilo mnoho družstevníků a několik družstev se dokonce rozpadlo. V polovině roku 1955 se JZD nacházela v 19 z 38 obcí, kde sdružovala 2498 hektarů půdy. Kolektivizační proces se v následujících třech letech díky masivní agitaci, vyhrožování, vypisování vysokých dávek a vysokým trestům za neplnění opět zrychlil, což mělo za následek, že v roce 1959 se družstva nacházela již ve 35 obcích (chyběla jen v Antošovicích, Bobrovníkách a Závadě). Téměř všichni aktivní zemědělci vstoupili do JZD, vrstva středních a velkých sedláků byla fakticky zlikvidována. Pouze hrstka rolníků přes všechna úskalí dál soukromě hospodařila. Pole jim přitom byla často vyměřena v okrajových a hůře přístupných částech katastru s méně kvalitní půdou.
Vzniklá JZD nebyla soběstačná, ještě v roce 1960 záviselo na finanční podpoře všech 30 družstev spadajících pod okres Hlučín. Rozptýlené hospodaření na jednotlivých statcích nepřinášelo očekávanou efektivitu, proto bylo masivně investováno do „centralizace“, která spočívala ve výstavbě nových vepřínů a kravínů.
Vedoucí pracovníci byli často dosazováni shora, což mělo za následek, že se k hospodaření dostávali lidé bez odpovídajícího zemědělského vzdělání, znalostí místních poměrů, ale také bez vztahu k půdě a danému místu.
Vesnická JZD byla v průběhu šedesátých a sedmdesátých let postupně slučována do stále větších celků. Ve výsledku tato JZD hospodařila na ploše až dvanácti katastrů a dosahovala rozlohy několika tisíc hektarů. Zemědělské hospodaření tehdy zcela získalo charakter velkovýroby, jenž byl do té doby typický pro průmyslová odvětví. V rámci JZD se navíc rozvíjela tak zvaná přidružená výroba, která zahrnovala naprosto nezemědělská odvětví (stolařské, zámečnické, stavební práce, těžba písku atd.). Právě zisky z této „vedlejší“ činnosti umožňovaly hospodářský výdělek řady družstev.
V roce 1976 se ustálila struktura zemědělské výroby na Hlučínsku na 5 zemědělských závodech:
Československý státní statek Hlučín hospodařil na 5788 ha a zahrnoval kromě ČSSS Hlučín vesnická JZD Závada, Hať, Darkovičky, Hlučín, Jasénky, Kozmice, Ludgeřovice, Markvartovice, Šilheřovice, Koblov, Lhotka a Petřkovice.
JZD 9. květen Kravaře po slučování v roce 1976 zahrnovalo osm původních JZD (Kravaře, Kouty, Štěpánkovice, Svoboda, Kobeřice, Rohov, Strahovice, Sudice) a státní statek Kravaře (včetně Chuchelné a Třebomi) a mělo půdu na katastrech šesti obcí, v roce 1976 hospodařilo na 3768 ha a provozovalo čtyři střediska přidružené výroby (stavebnictví, těžba štěrkopísku, výroba pletiva aj.), zaměstnávalo 139 osob.
JZD Budovatel Bolatice po završení integrace hospodařilo na 3065 ha půdy rozmístěné v katastrech 12 obcí (Bolatice, Bohuslavice, Borová, Dolní Benešov, Zábřeh, Píšť, Vřesina, Darkovice), mělo 716 členů.
JZD Mír v Opavě-Kateřinkách sdružovalo původní JZD v západní části Hlučínska (Oldřišov, Služovice, Vrbka, Hněvošice, Chlebičov, Velké Hoštice, Malé Hoštice, Kateřinky) a státní statky Oldřišov, Arnoštov a Angelika, hospodařilo na 4796 ha zemědělské půdy a mělo 1313 členů.
Odštěpný závod plemenářského podniku v Tlumačově převzal v roce 1972 albertovský hřebčín a obhospodařoval celkem 2813 hektarů.
Vzpomínka paní Bilíkové: „Tata muj tež tam byl na te schůzi, a co všecko promluvil, tak to všecko zapisovali. A jednou byli naši tam na tych lukach u Kozmic a oni přijeli k nám, velké auto, chlapi v koženych burnusoch a klobukoch a ptali se, kde sou naši. A já jsem řekla, že nevím, protože sem věděla, že už Michalíka vzali, Heruda…. Ale nakonec se to prozradilo a oni jeli za našima na to pole. Mama říkala tatovi: “Johan, oni idu pro tebe!“ Tata ji praviel: „Niedivaj se tam!“ A oni na něho: „Jste pan Persich? Pojedete s námi!“ Ale mama praviela, že on nikde niepojede, tu ma koňa a s koněm nikde niepojede, až zaveze koňa dom. Tak jeden jel autem a ten druhy s tatou na vozu, aby se s mamou nemohli bavit a doma, jak se tata převlekal, tak všude za nim chodili. Ja sem tatu držela a plakala sem, tehdy sem byla v osmé třídě. Zavezli ho do Hlučína na výslech, ale dodneška nevíme, co po nim chtěli, měl přísně zakázané promluvit o tom, ani s mamou nesměl.“
V roce 1950 se v obci nacházelo 206 zemědělských usedlostí, které hospodařily na 865 hektarech. V té době začal být na zdejší soukromé zemědělce stupňován tlak, aby založili JZD. Zvyšovalo se množství povinných dodávek, ale i postihů za jejich neplnění. Jako odstrašující příklad mělo posloužit zatčení Jindřicha Kašného, který byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 6 let vězení za údajné nedodržení plánovaného stavu zvířectva, zatajení půdy a nesplnění svých dodávkových povinností. Stát mu zabavil veškeré jmění a rodina byla vyhoštěna do Čech. Jindřich Kašný skončil v uranových dolech v Jáchymově.
JZD bylo v Oldřišově založeno až v lednu 1953 a sdružovalo 115 zemědělců ze 65 hospodářství. Vzápětí se započalo se scelováním polí, rozoráváním mezí a polních cest. Hospodaření charakterizovala nejednotnost v rozhodování, ledabylost a nedodržování agrotechnických lhůt. Nelze se proto divit, že další rozvoj byl velmi pomalý. Situaci lapidárně shrnul oldřišovský kronikář: „Konservativnost a opatrnickost našeho rolníka, láska ke zděděné půdě, jak říkají mnozí, způsobily, že se dosti dlouho nemohli rozhodnout pro společné hospodářství.“ Soukromě hospodařící zemědělci poukazovali na nepořádek, nešetrné zacházení se stroji, nářadím a vozy, které se neopravovaly a chátraly.
Zásadní zlom v rozvoji oldřišovského družstva nastal v roce 1958, kdy do něj přibylo 84 hospodářství se 136 členy. V roce 1959 vykazovalo zdejší JZD již 722 hektarů zemědělské půdy. V obci tak zůstalo jen 26 soukromých hospodářů s 43 hektary půdy.
JZD pěstovalo zeleninu na téměř 50 hektarech. Postupně se rozvíjela přidružená výroba, která se rozrostla do různých odvětví. Vyráběla se zde kola, hokejky, těžil se písek, a později JZD provozovalo také stavební práce, vyrábělo telefonní ústředny a ocelové kartáče.
V roce 1961 došlo ke sloučení družstev z Oldřišova a Chlebičova, která dále hospodařila pod názvem JZD Rozvoj. K dalšímu spojování družstev v roce 1975, když vzniklo JZD Mír Oldřišov (Oldřišov, Hněvošice, Služovice a Vrbka) s 2 045 hektary zemědělské půdy. O rok později došlo ke sloučení do ještě většího celku JZD Mír Kateřinky (Oldřišov, Služovice, Hněvošice, Vrbka, Chlebičov, Velké a Malé Hoštice, Kateřinky a státní statky Oldřišov, Arnoštov a Angelika). Tento nový celek hospodařil na 4 794 hektarech půdy a byl druhým největším v okrese. V roce 1978 zaměstnávalo JZD Mír Kateřinky celkem 962 lidí. V této době zůstalo v obci již jen 6 samostatně hospodařících zemědělců. Rozloha jejich polností přitom byla nepatrná. Jeden hospodařil na výměře jednoho hektaru a zbývajících pět obhospodařovalo plochu menší než hektar. O osm let později, v roce 1986, se už v Oldřišově nevyskytovala ani jedna soukromě hospodařící rodina.
 |
 |
Porovnání ortofotografií části katstru obce před (1954) a po (1987) kolonizaci (Obec Oldřišov)
Otázky a úkoly:
• Popište na základě dobového materiálu tzv. kulaka. Kdo byl tímto pojmem označován?
• Jak je zobrazen tzv. kulak? Proč právě takto? Jaké emoce měl u občanů vzbuzovat?
• Proč byl zvolen za nepřítele společnosti právě tzv. kulak?
• Zamyslete se, které státní služby byly poskytovány zdarma a které byly zpoplatněny. Šlo o věc charakteristickou pouze pro komunistický režim?
• Proč stát potřeboval vykupovat potraviny?
• Jak tento systém fungoval před nástupem komunistického režimu?
Tipy: Uspořádejte diskusi nad úskalím plánovaného a přídělového systému. Můžete celý řetězec názorně vytvořit přidělením rolí jednotlivým žákům: ÚV KSČ, dělník, horník, rolník, číšník, voják atd. Každý žák zpracuje, jak se jeho role podílí na fungování systému.
