V roce 1725 byla uprostřed náměstí v Hlučíně postavena kaple sv. Jana Nepomuckého. Stavba to byla nevelká a z architektonického hlediska dosti jednoduchá, ba všední. Přesto bylo její vybudování památným okamžikem. S touto stavbou dorazila barokní kultura i do Hlučína, který do té doby platil za provinční zaostalé městečko. Teprve tehdy pronikly do regionu velkolepé katolické církevní slavnosti. Náboženský život se úzce propojil s výtvarným uměním, hudbou i literaturou a na vesnicích začaly být budovány nové barokní kostely s bohatou výzdobou a vztyčovány sochy svatého Jana Nepomuckého.
V roce 1725 byla uprostřed náměstí v Hlučíně postavena kaple sv. Jana Nepomuckého. Stavba to byla nevelká a z architektonického hlediska dosti jednoduchá, ba všední. Přesto bylo její vybudování památným okamžikem. Postavit ji nechal majitel hlučínského panství hrabě Jan Josef z Gašína (1681–1738), příslušník významného slezského katolického rodu, který se tímto gestem připojil k propagaci kultu nového českého světce. Symbolicky lze říci, že zároveň s touto stavbou dorazila i do Hlučína, který do té doby platil za provinční zaostalé městečko, barokní kultura. Teprve tehdy pronikly do regionu velkolepé katolické církevní slavnosti. Náboženský život se úzce propojil s výtvarným uměním, hudbou i literaturou a na vesnicích začaly být budovány nové barokní kostely s bohatou výzdobou a vztyčovány sochy svatého Jana Nepomuckého.
Kaple sv. Jana Nepomuckého na hlučínském náměstí (Muzeum Hlučínska)
Reálným předobrazem svatého Jana Nepomuckého byl Johánek z Pomuku (před 1350–1393), generální vikář pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna (1348–1400). Během mocenských sporů arcibiskupa s Václavem IV. byl vikář Johánek na příkaz krále zajat a vězněn. Při výslechu, jenž se neobešel bez mučení, zemřel a jeho mrtvé tělo bylo následně shozeno z Karlova mostu do Vltavy. Podle legendy se nad místem, kde jej po několika dnech z řeky vylovili rybáři, objevilo pět hvězd. Dodnes rozšířená domněnka hovoří o tom, že Johánek měl působit také u dvora jako zpovědník královny Žofie a mučen byl údajně proto, že odmítal žárlivému Václavu IV. prozradit zpovědní tajemství jeho manželky. Tato romantická legenda je však historicky nepravděpodobná a neexistují pro ni žádné doklady.
O Janově mučednictví se začalo mluvit záhy poté a již během 15. století vznikly kolem jeho osoby první legendy. V 17. století jeho kult sílil zejména zásluhou jezuity Bohuslava Balbína. Již v roce 1683 byla na Karlově mostě umístěna Nepomuckého bronzová socha od Jana Brokoffa a roku 1708 mu byl v Hradci Králové zasvěcen první kostel, ačkoliv Nepomucký v té době ještě nebyl prohlášen za svatého. Kanonizační proces byl zahájen teprve v roce 1715. Po šesti letech došlo nejprve k jeho blahořečení a v roce 1729 proběhlo prohlášení Nepomuckého za svatého. Již následujícího roku založil majitel hlučínského panství František Řehoř Giannini (1693–1758) v reakci na tuto událost náboženské bratrstvo sv. Jana Nepomuckého. Ostatky Nepomuckého jsou dodnes uloženy v monumentálním stříbrném náhrobku v katedrále sv. Víta na Pražském hradě.
Podobu sv. Jana, jak ji definovalo barokní umění, zná téměř každý, neboť jeho sochy ozdobily nejednu venkovskou náves, městské zákoutí nebo nejčastěji zábradlí mostů a jeho obrazy se staly takřka povinnou součástí výzdoby barokních kostelů. Nejčastěji je zobrazen stojící v kněžském oděvu s krucifixem a palmovou ratolestí, která symbolizuje jeho násilnou mučednickou smrt. Kolem hlavy má svatozář z pěti hvězd. Často si dává prst k ústům jako odkaz na zmíněnou legendu o neprozrazeném zpovědním tajemství. Běžným výtvarným námětem bývá i údajná zpověď královny Žofie a zejména dramatický výjev shazování světcova mrtvého těla z mostu do Vltavy.
Sv. Jan Nepomucký z Dlouhoveské byl opatřen původní polychromií. (foto Petr Hlubek)
Dobová úcta ke sv. Janu byla skutečně veliká. Díky propagaci jeho kultu jezuitskými misionáři se s jeho sochami můžeme potkat téměř po celém světě: zcela běžně i v Jižní Americe nebo v Benátkách, kde je uctíván jako patron gondoliérů.
Hojně se objevuje také na Hlučínsku. Čestné místo nový světec zaujímá na fresce v zámecké kapli v Kravařích dokončené v roce 1730. Z téhož roku pochází v Kravařích i jeho socha, která je zároveň nejstarší na Hlučínsku. Další se nacházejí v Hlučíně, Píšti, Šilheřovicích, Velkých Hošticích či Dolním Benešově.
Tipy:
Baroko není pouze umělecký směr, ale představuje i zcela nový kulturní proud s odlišnými hodnotami a pohledem na svět, než jaké vyznávala předcházející renesance. Již v průběhu 16. století se v souvislosti s převratnými zámořskými a astronomickými objevy, ale i s náboženskou krizí (vznik protestantismu) otřásly v základech dosud nezpochybnitelné pravdy a zkušenost humanismu. Racionální nahlížení světa bylo nahrazeno náboženskou vizí a vyšším duchovním poznáním.
Oproti umění renesance, které je založeno na pravidelnosti, klidu a harmonii, usiluje baroko o dramatičnost, okázalé vize a teatralitu. Toho dosahuje prací se světelnými kontrasty, dynamickou kompozicí, zachycováním postav v pohybu a s energickými gesty.
O pohyb usiluje i architektura, kterou namísto rovných linií ovládají křivky deformující průčelí a stěny. Vnější podoba staveb i jejich interiéry mají monumentální charakter a snaží se člověka ohromit. Prostředí katolického chrámu má působit jako obraz nebe přenesený na zemi. Proto také umělci používají štukovou výzdobu a luxusní materiály, jako jsou zlato, mramor či vzácné druhy dřeva.
Barokní umění se v českých zemích naplno prosadilo po třicetileté válce, přičemž svého vrcholu dosáhlo v první třetině 18. století. Umělecká díla z tohoto období jsou proslulá vynikající úrovní, a to ve všech oblastech umění. Malířství dominuje tvorba Karla Škréty (1610–1674) či Petra Brandla (1668–1735). Mezi sochaři náleží nejvýznamnější místo Ferdinandu Maxmiliánu Brokoffovi (1688–1731) a Matyáši Bernardu Braunovi (1684–1738), jejichž díla najdeme například na pražském Karlově mostě. V oblasti architektury jsou nejpozoruhodnější díla otce a syna Kryštofa (1655–1722) a Kiliána Ignáce Dientzenhoferů (1689–1751) či Jana Blažeje Santiniho (1677–1723). Za „českého Bacha“ bývá označován Jan Dismas Zelenka (1679–1745). K vynikajícím skladatelům barokní hudby patří rovněž Pavel Josef Vejvanovský (1640–1693), který se dle některých dokladů snad měl narodit přímo v Hlučíně. Z Hlučína pocházel také jezuitský básník a kazatel Bohumír Josef Bilovský (1659–1725). Nejvýznamnějším barokním básníkem ale byl jiný jezuita, a to Fridrich Bridel (1619–1680), který se ve svých dílech často věnoval tématu pomíjivosti lidského života a smrti. Zemřel během morové epidemie v Kutné Hoře, kde obětavě pomáhal ošetřovat nemocné.
Horní Slezsko, jakožto periferní region bez biskupského stolce (navíc příliš vzdálený od Vídně či Prahy), bylo vlivem baroka dotčeno relativně pozdě. Sloh tu ovšem nakonec zdomácněl a ve stavebnictví přežíval dlouho do poloviny 19. století. Pro baroko typické bohatství forem plné dramatických křivek zde však na rozdíl od italských či pražských vzorů nenajdeme. Taková architektura vyžadovala skutečné mistry, které bylo zapotřebí náležitě zaplatit. Zdejší baroko je tedy jednodušší, přesto ale působivé a půvabné.
Výjimkou, která svou reprezentativností mezi ostatními stavbami vyniká, je zámek v Kravařích, přestavěný v letech 1721–1728 pro Jana Rudolfa z Eichendorffu. Neznámý architekt tehdy vtiskl zámku dnešní podobu silně inspirovanou tvorbou proslulých vídeňských architektů Johanna Bernharda Fischera z Erlachu či Johanna Lukase von Hildebrandt. Výraznou dominantou jižního průčelí stavby se stala oválná zámecká kaple, uvnitř bohatě zdobená freskami a barevnými obklady z umělého mramoru. Jednodušší podobu jednokřídlé či dvoukřídlé budovy měly zámky v Oldřišově, Bolaticích nebo Velkých Hošticích, u něhož nechal hrabě Dominik Ignác Chorinský postavit také nový barokní kostel.
Zámek v Kravařích s kaplí sv. Archanděla Michaela (foto Kamil Vitásek)
Hoštický kostel sv. Jana Křtitele (1769–1773) se mezi podobnými stavbami na Hlučínsku vymyká svým dvouvěžovým průčelím a půdorysem latinského kříže. Vznešeně působí také kostel Nejsvětější Trojice v Bohuslavicích (1740–1747) s průčelím inspirovaným římskými barokními chrámy. Většina venkovských kostelíků ale měla střídmější podobu složenou z jedné lodi a věže v ose hlavního průčelí. Takové byly kostely v Bolaticích (1703), Píšti (1743), Oldřišově (1803–1809, všechny tři počátkem 20. století rozšířené do půdorysu latinského kříže), nebo dodnes nezměněný hlučínský kostel sv. Markéty (1818–1820).
Kostel sv. Jana Křtitele ve Velkých Hošticích (foto Kamil Vitásek)
Vedle kravařské zámecké kaple se bohatou freskovou výzdobou interiéru pyšní kostely ve Velkých Hošticích a Bohuslavicích. Jinde narazíme alespoň na cenné barokní oltářní obrazy a sochy. Mistři a umělci spjatí se zdejšími stavbami pocházeli či tvořili především v Opavě, městě plném prosperujících klášterů, anebo putovali od zakázky k zakázce napříč Moravou a Slezskem. Právě k takovým patřil autor fresky v Kravařích malíř František Řehoř Ignác Eckstein (1689–1740) působící na Velehradě, v Opavě, polském Krakově či Lvově. Malíř František Antonín Šebesta, který vymaloval kostel ve Velkých Hošticích, pocházel z moravského Kojetína. Své jméno si kvůli kariéře upravil z českého Šebesty na italsky znějícího Sebastiniho. Maloval po celé Moravě a Slezsku – od Prostějova, přes Velké Losiny až po Horní Hlohov na Opolsku. Opavský malíř Ferdinand Licht (1748–1822), který dodal na sklonku 18. století obrazy pro kostely v Píšti a Dolním Benešově, se musel před koncem 18. století odstěhovat do Brna, protože s klesající oblibou baroka ubývalo uměleckých zakázek a v Opavě se malíř již nedokázal uživit.
Tipy:
Dominantou chrámového interiéru je oltář. Ten v baroku prodělal dramatickou proměnu. Oltář je místo určené k symbolické oběti. Od nepaměti měl podobu kamenného stolu a takto vypadaly i nejstarší oltáře v románských kostelích. Tomuto oltářnímu stolu se říká menza.
Ve velkých a vysokých prostorách gotických chrámů bylo zapotřebí oltářní menzu náležitě zdůraznit, a proto nad ní byly vztyčeny ohromné oltářní skříně s dřevěnými sochami a malovanými křídly (gotické křídlové oltáře). Horní část představoval oltářní nástavec (tzv. retabulum) složený ze štíhlých vyřezávaných věžiček a architektonických ornamentů, často doplněných i o sochy. Oltářní křídla se v době postní a adventní zavírala.
V renesanci struktura a uspořádání oltáře zůstaly zachovány, proměnil se pouze vzhled a umělecké provedení architektonických článků a ornamentů. Zmizela křídla a oltářní retabulum získalo podobu několikapatrové architektonické skříně, do níž byly vsazeny oltářní obrazy a sochy.
Z této formy vychází i raně barokní oltář, u něhož se znovu změnil styl dekorace a ornamentiky. Vzácný příklad raně barokního oltáře řešeného do tvaru pyramidy najdeme v hlučínském kostele sv. Jana Křtitele. Pochází z šedesátých let 17. století a vytvořil ho významný ratibořský sochař Salomon Steinhofer.
Raně barokní oltář z dílny Salomona Steinhofera v Hlučíně (foto Jiří Neminář)
Vedle obětní menzy je hlavní součástí oltáře svatostánek. Jde o malou schránku opatřenou dvířky, která slouží k ukládání liturgických nádob s eucharistií. Většinou je na bocích doprovázena figurami andělů, kteří toto nejposvátnější místo chrámu symbolicky střeží. Až do poloviny 16. století (tedy do doby konání tridentského koncilu) součástí oltáře nebyl a na gotických a renesančních oltářích bychom jej hledali marně. Tehdy byly hostie a nádobí uchovávány v bočním výklenku ve zdi zvaném sanktuárium. Aby mohly starší oltáře zůstat v liturgickém provozu, byly v baroku o svatostánky doplněny.
V 18. století se uplatnila nová forma barokního oltáře, kdy dosavadní složitou mnohapatrovou oltářní architekturu nahradil velký centrální obraz nad svatostánkem. Sochařská výzdoba takového oltáře byla již řešena jednotně tak, aby jednotlivé figury svými gesty a pohledy spolu navzájem komunikovaly a poukazovaly i na výjev centrálního obrazu. Oltář se tak stal dramatickou divadelní scénou, která má působit na city člověka. V zámecké kapli archanděla Michaela v Kravařích je na oltářním obraze znázorněn souboj archanděla s ďáblem. K tomuto dramatu směřují i gesta a pohledy andělů po stranách oltářního rámu. Andělé nestojí v žádné architektuře, ale vznášejí se na obláčcích. Bílé sochy působí na první pohled jako z mramoru, ale jedná se jen o povrchově pečlivě upravené dřevo.
V kostele v Bohuslavicích a ve Velkých Hošticích je architektura oltářního retáblu dokonce pouze namalována na zdi technikou fresky. Malíř vytvořil dojem oltáře čistě iluzivním způsobem: skutečná je zde pouze menza se svatostánkem a oltářní obraz, vše ostatní, včetně soch světců, je namalováno. V baroku se k této formě řešení přistupovalo z několika důvodů:
Tipy:
