Dne 4. července 1472 udělil král Matyáš Korvín Hlučínu právo konat dva výroční trhy, čímž rozšířil jeho městské výsady. Trhy byly typické pro města, nikoli vesnice: týdenní nabízely běžné zboží a místní výrobky, zatímco výroční jarmarky přitahovaly obchodníky i kupce se vzácnějším zbožím z dálkového obchodu.
Dne 4. července 1472 udělil král Matyáš Korvín městu Hlučínu právo konání dvou výročních trhů. Rozšířil tím spektrum výsad, které městu již dříve náležely. Trhovým právem disponovala významná města, stejně jako menší městečka, nikoliv však vesnice. Na pravidelných týdenních trzích se prodávalo zboží běžné denní potřeby, zejména potraviny a ve městě zhotovované řemeslné výrobky. Na výroční trhy, tzv. jarmarky, lidé cestovali za vzácnějším zbožím, které se do místa prodeje dostávalo prostřednictvím rozvětvené sítě dálkového obchodu.
Vydání listiny králem Matyášem mimoděk poukazuje ještě na jednu významnou okolnost – na dvojvládí v Českém království. Dala by se totiž položit otázka, proč vlastně listinu nevydal Vladislav Jagelonský? Odpověď je jednoduchá. Titul českého krále si nárokovali dva panovníci, přičemž každý reálně ovládal přibližně polovinu teritoria. Kořeny tohoto stavu sahají do období vlády Jiřího z Poděbrad, který se zejména ve Slezsku netěšil velké podpoře. Dokonce se jej zde rozhodli nepřijmout za českého krále. Když římský papež vyhlásil proti Jiřímu křížovou výpravu, přijala katolická opozice tento krok s nadšením. Jejího vedení se neujal nikdo jiný než uherský král Matyáš Korvín, který vtrhnul nejprve na Moravu a posléze i do Slezska. Toho využila slezská protipoděbradovsky naladěná knížata a v roce 1469 uznala Korvína za svého panovníka. Nastala tak situace, kdy si dva panovníci nárokovali titul českého krále.
Tento stav pokračoval i po smrti Jiřího z Poděbrad, když stavové zvolili za jeho nástupce mladičkého Vladislava z polskolitevského královského rodu Jagellonců. Mezi oběma českými králi tak i nadále planul ozbrojený konflikt, který se však pokoušeli ukončit vzájemnou dohodou. První jednání o smír proběhla v Nise a Opavě, avšak ztroskotala. Období bezvládí totiž přišlo vhod jednotlivým slezským knížatům, která si vyřizovala staré křivdy. V roce 1474 navíc Slezskem protáhly vojenské oddíly uherského, polského i českého krále a bez rozdílu pustošily města i venkov. K útrapám války se přidala také morová nákaza, jež nakonec přiměla znesvářené strany k uzavření míru. Jeho podmínky byly obsaženy v Olomouckých ujednáních z roku 1478 – Vladislavovi Jagelonskému zůstaly Čechy, Matyáš Korvín podržel Moravu, Horní a Dolní Lužici a také slezská knížectví. Titulem českého krále se směli honosit oba panovníci. Matyáš se pak ve Slezsku snažil mocensky zabezpečit svého syna Jana Korvína, pro něhož získal Opavsko. Korvínovy mocenské nároky ukončila teprve jeho smrt v roce 1490. Uherským králem byl pak zvolen Vladislav Jagelonský a všechny země koruny české se tak opět navrátily pod svrchovanost jednoho panovníka.
Stejně jako Jiří z Poděbrad, ani Matyáš Korvín nepocházel z panovnického rodu. Dokonce ani nebyl dostatečně urozený. Měl však mimořádně schopného otce (János Hunyadi, 1387–1456), který se propracoval do stavu vyšší šlechty a stal se po dobu dospívání Ladislava Pohrobka regentem uherského království. Když se Ladislav Pohrobek chopil vlády, nechal pozatýkat mladé bratry Korvínovy, jejichž rostoucí mocí se cítil být ohrožen. Matyáš tehdy unikl jen o vlásek popravě, neboť Ladislav Pohrobek nečekaně zemřel a nový král Jiří jej propustil z vězení. Po návratu domů zvolila uherská šlechta teprve patnáctiletého Matyáše svým králem. Osudy českých a uherských zemí se tehdy sblížily o to více, když se Matyáš oženil s Jiřího dcerou. Ta však během prvního porodu i s dítětem zemřela a z příbuzných se brzy stali úhlavní nepřátelé.
V roce 1469 vedl křížovou výpravu proti Jiřímu z Poděbrad, ale byl vojensky poražen a zajat. Výměnou za propuštění přislíbil své spojenectví, avšak namísto toho se ještě téhož roku nechal v Olomouci zvolit českými a moravskými katolickými stavy českým králem. O Českou korunu pak Matyáš bojoval také s Poděbradovým nástupcem Vladislavem Jagelonským. Po urputných bojích si připsal zisk podstatné části Moravy, Slezska a obojí Lužice. Na vrcholu vlády tak můžeme Korvína považovat za jednoho z nejmocnějších panovníků střední Evropy své doby.
Matyáš byl dobovými kronikáři oslavován jako zachránce uherského království před tureckou hrozbou. V království se navzdory tradičním šlechtickým výsadám pokoušel soustředit veškerou moc do svých rukou. Ačkoliv byl Matyáš obávaným válečníkem, nechybělo mu značné vzdělání. Ovládal několik cizích jazyků včetně češtiny či klasické latiny, dobře znal také soudobou humanistickou filozofii.
Byl to právě Matyáš Korvín, který v polovině sedmdesátých let 15. století odebral město Hlučín a související statky knížatům z rodu olešnických Piastovců. A byl to opět on, který hlučínským měšťanům udělil právo konání dvou výročních trhů. Jako doklad tohoto aktu vystavili královi úředníci v Budíně (část dnešní Budapešti) listinu, která tento právní akt potvrzovala. Právo pořádání trhů bylo však jen jednou z široké škály výsad, které odlišovaly města od dalšího převážně zemědělského osídlení. Trhovým právem disponovala významná města, stejně jako menší městečka, nikoliv však vesnice. Na pravidelných týdenních trzích se prodávalo zboží běžné denní potřeby, zejména potraviny a ve městě zhotovované řemeslné výrobky. Na výroční trhy, tzv. jarmarky, lidé cestovali za vzácnějším zbožím, které se do místa prodeje dostávalo prostřednictvím rozvětvené sítě dálkového obchodu.
Pořádání trhů byla od počátku přizpůsobena také podoba měst. Jejich ústřední částí bývalo rozměrné náměstí, na kterém se takového trhy konaly. Hlučín je toho názorným příkladem. Větší města disponovala hned několika takovými prostory, kde se obchodovalo se zbožím různého druhu. Například v Opavě byl kromě dvou hlavních náměstí Horního a Dolního také Smolný trh (dnešní Rybí trh), Dobytčí trh (dnes Masarykova třída) a Drůbeží trh. Velká a významná města, jako třeba Praha či slezská Vratislav, disponovala ještě mnohem pestřejší škálou trhových prostor. Ty se většinou nacházely v sevření městských hradeb. Hradební právo bylo rovněž městským privilegiem, garantovaným suverénním vládcem města. Hlučín, Opava, Bruntál nebo Krnov se do nákladného zbudování kamenných hradeb pustily již ve středověku. Městečka, jako například Dolní Benešov, Sudice či Vítkov, naopak hradbami chráněna nebyla ani později.
Významným městským privilegiem bylo také právo vaření a rozlévání piva, které ve vybraných městech doplňovalo rovněž výnosné právo obchodu a šenkování vína. V této souvislosti je třeba připomenout, že pivo ve středověku nebylo považováno za nápoj, ale spíše za výživnou potravinu na způsob polévky. Díky nízkému obsahu alkoholu se v problematických hygienických podmínkách středověkých měst příliš rychle nekazilo. Proto bylo tak oblíbené a jeho výroba a prodej lukrativní. Pivo nejprve vařili samotní měšťané, postupem času si však na tuto aktivitu najímali profesionální sládky a sami se věnovali pouze šenkování a posléze dokonce jen inkasování zisku. Například v Opavě na přelomu 16. a 17. století existovalo ve městě hned několik měšťanských pivovarů, a dokonce také obecní krčma zvaná taberna, která se nacházela naproti hlavnímu vstupu do farního kostela Nanebevzetí Panny Marie.
Pro fungování měst bylo nesmírně důležité, že mohla dodržování svých práv vymáhat. Pokuty vzešlé ze soudních sporů byly podstatným zdrojem městských příjmů. Velká města disponovala v rámci privilegií hrdelním právem. Mohla tedy odsuzovat k trestu smrti a vykonávat popravy. Před hradbami těchto měst obvykle bývalo situováno popraviště se šibenicí. Ceremoniály poprav probíhaly veřejně, nezřídka na náměstích. Setnuté hlavy bývaly pro výstrahu vystavovány například při vjezdu do měst u městských bran. Oběšenci mužského pohlaví nebyli po vykonání trestu snímáni ze šibenice, ale naopak měli plnit svou odstrašující roli, dokud jejich těla nepodlehla mrchožroutům a postupnému rozkladu. Pro ženská těla platila výjimka, ta ve snaze nebudit pohoršení směla být pohřbívána.
Aby města jasně vymezila sféru svého vlivu, vymáhala dodržování práv v určitém rozsahu od svých hradeb – odtud pochází právo mílové. Toto právo zaručovalo městským celkům konkurenční výhodu. Provoz určitých výrobních odvětví a obchodu nemohl probíhat v okruhu zhruba jedné míle od města. Šlo o skutečně úctyhodnou plochu, neboť délka středověké míle se v českých zemích pohybovala v rozmezí sedmi až dvanácti kilometrů. Mílové právo proto jednoznačně zvýhodňovalo městské obchodníky a řemeslníky, kteří byli podle jednotlivých výrobních odvětví organizováni do cechů. Nejstarší udělení výsady mílového práva v českých zemích známe právě z Opavy. Bylo zmíněno v listině, kterou český král Přemysl Otakar I. v roce 1224 potvrzoval již existujícími městu starší privilegia a doplnil je o několik nových.
Podstatnou vzpruhou pro hospodářský život měst byla právně ukotvená povinnost kupců projíždějících městem nabídnout na místním trhu své zboží. Obchodník se musel ve městě po několik dní zdržet a buď sám, nebo za pomoci místních prostředníků své zboží prodávat. Ve větších městech sloužily cizím obchodníkům k těmto krátkodobým pobytům dokonce zvláštní opevněné dvory. V Praze například tuto funkci plnil staroměstský Týnský dvůr.
Řízení tak složitého organismu, jakým město bezpochyby bylo, vyžadovalo specifickou organizaci. Pro (středo)evropská města je typické, že byla řízena formou samosprávy. Měšťané si tedy sami ze svého středu vybírali městkou radu a purkmistra, kteří svírali ve svých rukou zákonodárství, soudnictví a vůbec všechny důležité záležitosti týkající se fungování města. Například ve středověké Opavě je purkmistr zmiňován poprvé v roce 1423. V následujícím století byla samotná městská rada tvořena osmi až jedenácti radními. Z nich pak byla volena čtveřice purkmistrů, střídajících se v úřadě v měsíčním intervalu. Na základě nařízení císaře Rudolfa II. z roku 1596 byl počet členů městské rady ustálen na dvanáct osob. Z nich se poté opět volila čtveřice purkmistrů. Teoreticky bylo funkční období členů městské rady omezeno na jeden rok, avšak díky dlouhodobé praxi výběru nových členů rady těmi odstupujícími, pochopitelně docházelo ke koncentraci vlivu na věci veřejné mezi poměrně úzce vymezenou skupinku, tvořenou převážně příslušníky několika vlivných zámožných rodin.
Městská rada zasedala nejprve v domech jednotlivých měšťanů, později k tomuto účelu posloužila radnice. Rovněž na její podobu kladlo společenství zvýšené nároky. Radnice bývala často opatřena honosnou věží, která všem na velkou dálku dávala najevo, že tato budova je pro obyvatele města něčím výjimečná.
Život ve středověkém městě se vyznačoval specifickými podmínkami. Na jednu stranu se majetná část městských obyvatel mohla těšit osobní svobodě, z hygienického hlediska ovšem přinášelo město četná rizika. Na malém prostoru zde koexistovaly hřbitovy, odpadní jímky a žumpy, stejně jako studny a lázně. Prostor uvnitř hradeb byl zkrátka mimořádně vzácný a téměř každá píď sloužila nějakému účelu. Zástavba byla soustředěna v rámci domovních parcel do celistvých bloků, které pak utvářely jednotlivá náměstí a ulice. Základní vyměření parcel, ulic a náměstí často probíhalo souběžně se založením města. Proto se členění domovních bloků a společných veřejných prostor – takzvaná urbanistická osnova sídla – v případě většiny historických měst zachovala po následující staletí téměř nezměněná.
Co se však během staletí změnilo dramaticky, byla podoba městské zástavby. Prvotní obydlí měšťanů ve Slezsku byla skutečně skromná. To jasně potvrdily archeologické výzkumy středověké Opavy. Můžeme oprávněně předpokládat, že ani v dalších městech regionu tomu nebylo jinak. V rámci jednotlivých parcel, které od sebe oddělovaly proplétané ploty, byla postavena skromná dřevěná, částečně do země zahloubená obydlí. V druhé polovině 13. století pak postupně docházelo k přestavbě těchto domů. Jejich konstrukce již byla hrázděná a téměř s absolutní jistotou lze říci, že domy měly dvě patra. Složitější stavby, budované nejprve z kamene a poté z cihel vznikaly až v průběhu 14. století. Na předměstí Opavy, stejně jako v menších městech, však dřevohlinité a hrázděné domy přetrvaly až do 17. století.
Městské domy byly podsklepené, přičemž ve větších a významnějších městech, jako například v Opavě nebo Krnově, bylo vyhloubeno i několik rozměrných sklepů pod celým půdorysem domu. Tyto prostory sloužily především pro skladování potravinových zásob a dalšího obchodovaného zboží. Například dlouhodobé skladování tehdy ještě nepasterizovaného piva by bez dostatečně prostorných a dobře izolovaných sklepů nebylo nemožné.
Zpočátku stály ve městě pouze přízemní domy, které později získaly další patro. Postupně se také proměnila skladba a využití jednotlivých místností. V přízemí se nacházela vstupní spodní síň a kvelby. V přízemní síni měšťan provozoval své řemeslo, nebo prodával zboží. V právovárečných domech slezských měst se právě zde šenkovalo také pivo. V patře se pak obvykle nacházely obytné místnosti. K městské parcele patřily i hospodářské objekty, chlévy a samozřejmě odpadní a záchodové jímky. Ty se, vzhledem ke svému zahloubení, dochovaly nejčastěji a jejich výzkum přináší cenné svědectví o městské každodennosti.
V městském domě bydlel jeho majitel se svou rodinou a většinou zde vykonával řemeslo či prodával své výrobky, případně provozoval pivní či vinný šenk. Výjimkou nebylo ani pronajímání místností a domovních částí. Ke skladování zboží bývala často využívána půda. Na Opavsku byly interiéry domů nejpozději od 16. století zaklenuté. Ve výbavě domu se nacházel rozmanitý nábytek. Kromě klasického vybavení domácnosti bychom v měšťanských domech narazili na specifické šenkovní stoly a lavice, sloužící právě k uplatnění práva výčepu piva.
Ve své pozdně středověké podobě se mnohé domy zachovaly až na práh moderní doby. Po úpravách se v ojedinělých případech dochovaly dodnes (například na Dolním náměstí, Ostrožné ulici či Masarykově třídě v Opavě nebo na náměstí v Krnově). Zástavba domů lemujících náměstí v menších městech je rovněž historická, ale mladší. Například podobu městských domů na náměstí v Hlučíně podstatným způsobem ovlivnilo až 19. století. Do té doby se zdejší městská zástavba skládala z nepříliš výstavných domů se zděným přízemím a roubeným patrem. Dodnes v sobě několik domů ukrývá barokní a snad již pozdně renesanční jádro, což dokládají masivní klenby v přízemí.
Zástavba měst se ovšem pochopitelně neskládala jen z městských domů. Pro tehdejší obyvatele měst byly zdaleka nejdůležitějšími stavbami kostely a kaple. Na jejich podobu bylo pravidelně vynakládáno největší úsilí a prostředky. Důležitou roli hrály také komunální stavby sloužící všem obyvatelům města. Kromě zmiňovaných hradeb to byl ve větších městech například vodovodní systém s kašnami. Města na svůj náklad často budovala také městské věže, jež poskytovaly o dění ve městě a jeho okolí dobrý přehled. Není se čemu divit, neboť časté požáry a nájezdy nepřátelských vojsk nebyly ve středověku ničím neobvyklým. V Opavě nejprve sloužila jako městská věž jedna z dvojice věží farního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Zde byly roku 1368 instalovány také nejstarší hodiny v českých zemích. Nevíme, zdali vůbec měly ciferník, nebo pouze odbíjely jednotlivé hodiny pomocí zvonu. Na každý pád byly minimálně o 30 let starší než slavný pražský orloj.
Lidé mířili do měst zejména za nákupy potravin a řemeslných výrobků. Ke zcela běžným produktům patřila keramika, zvláště v podobě kuchyňského vybavení, které zahrnovalo různé hrnce, džbány, poháry, konvice nebo lahve. Keramický materiál se uplatňoval i pro kamnářské, stavební, technické či dekorativní zboží. Kromě kachlí ke konstrukci kamen můžeme připomenout různé dlaždice, cihly, prejzovou střešní krytinu, kahánky, trubky či drobnou plastiku. Jedna z opavských ulic byla pojmenovaná jako Hrnčířská. Ležela téměř v centru města, a proto zde nepředpokládáme samotnou výrobu a výpal keramiky, jež by mohla způsobit požár. Archeologické průzkumy ostatně prokázaly existenci středověkých hrnčířských pecí teprve za prstencem hradeb na opavském předměstí. V této ulici proto předpokládáme soustředění obchodu s tímto zbožím. Podobná situace je doložena v Hlučíně, kde Hrnčířská ulice kopíruje průběh hradeb. Nedávný archeologický průzkum zde dokonce potvrdil výskyt vypalovací pece.
Archeologické průzkumy podávají cenné svědectví také o skladbě stravy středověkých měšťanů. Pod pokličku tehdejších hospodyň jsme schopni nahlédnout zejména díky zkoumání odpadních jímek a hnojišť, do nichž tehdejší obyvatelé kromě exkrementů vyhazovali také další odpad a nepotřebné věci. Nejen díky tomu víme, že maso představovalo významnou složku stravy. Převažoval hovězí dobytek, který byl v Opavě obchodován právě na Dobytčím trhu (dnešní Masarykova třída). Ve městech se běžně porážely a konzumovaly také ovce, kozy a prasata. Na rozdíl od panských sídel – hradů a tvrzí – na měšťanských stolech naopak nebyla příliš obvyklá zvěřina. Podstatnou součástí jídelníčku – zejména kvůli častým církevním postům – byly ryby, a to jak sladkovodní, tak sleďovité druhy nakládané v slaném láku a dovážené z Pobaltí.
Také sůl patřila ve středověku mezi důležité zboží, protože umožňovala konzervaci a dlouhodobé skladování masa. V Opavě měli na obchod se solí monopol příslušníci duchovního řádu dominikánů. V blízkosti jejich kláštera se nacházely solné boudy jednotlivých prodejců, kteří přiváželi sůl z okolí Krakova. Boudy byly zbořeny teprve na konci 19. století, ulice však nese souvztažné pojmenování dodnes.
Kromě běžně užívaných obilovin, jako byla pohanka nebo proso, si Opavští ve středověku pochutnali i na vícero cizokrajných plodinách. Jednalo se o vodní melouny, fíky nebo datle. Dostupnost tohoto tehdy skutečně luxusního zboží ovšem závisela na dálkovém obchodu. Dlouhou tradici pěstování ovoce dokládají archeobotanické výzkumy zbytků rostlinného původu ze středověkých uloženin. V Opavě jsou doloženy nálezy ořešáku, třešně (třešňové pecky patří k nejhojnějším fosilním zbytkům ve středověkých objektech zejména v odpadních jímkách), višně, broskvoní, meruňky, švestky, špendlíku moravského, či slívy.
Dálkový obchod a prodej exkluzivních dovozových produktů vyžadoval specifické zázemí. Kupecký dům, respektive kupecké komory v Opavě vznikly v těsném sousedství městské věže. V písemných pramenech jsou poprvé doloženy v roce 1327, kdy opavský vévoda stvrdil statuta šestadvaceti soukenických komor. Ty sloužily jak účelu prodeje zboží, tak k jeho skladu. V Opavě se již ve středověku obchodovalo nejen se vzácným suknem, ale také s dalším ceněným zbožím, které bylo k dostání jen ve větších a významnějších městech, jež se podílela na dálkovém obchodu. Proto podobné kupecké domy dnes můžeme spatřit například v Olomouci, Vratislavi nebo Krakově. Součástí opavského komplexu na Horním náměstí byly také tzv. bohaté krámy. Byly to opět kryté obchodní prostory, v nichž mohli privilegování prodejci nabízet exkluzivní cizokrajné zboží. Z dovozu například pocházela valná část koření, vzácné látky nebo ovoce. Z dálkového obchodu pocházely také šperky, zbraně či jiné zboží, které nedokázala poskytnout lokální nabídka. Naopak místní výrobci, jejichž zájmy hájily cechovní organizace, se většinou zabývali úpravou potravin, službami nebo produkcí zboží denní potřeby – keramiky, kovářských či ševcovských výrobků a dalšími nezbytnostmi.
Na počty ve městě činných řemeslníků, kvalitu jejich produkce, či dokonce na cenu vyráběného zboží dohlížely cechy (spolky). Ty byly organizovány podle jednotlivých odvětví a jejich fungování bylo úzce spjato s městskou samosprávou. V čele cechu stál cechmistr, který byl jmenován městskou radou. Předsedal mistrům, kteří organizovali činnost tovaryšů a učedníků. Jednání mistrů bylo skutečnou událostí. Ke slavnostnímu přípitku sloužily cechovní poháry. Ty byly spolu s dalšími cennostmi jako pečetidla, cechovní knihy, tovaryšské listy a další privilegia uzamčeny v cechovních truhlicích. Do nich měli přístup za předem daných podmínek jen cechmistři. V Opavě fungovaly cechovní organizace například tesařů, kolářů, mečířů, zámečníků, sládků, pekařů, pivovarníků, soukeníků či svíčkařů. V 16. století se jednalo již o osmdesát řemesel sdružených v devatenácti ceších. Prudkým rozvojem prošlo již ve středověku významné pivovarnictví. Zdejší pivo proslavilo Opavu daleko za jejími hranicemi. Opavské silné marcovní (březnové) pivo, vyráběné z ječného sladu, nacházelo dokonce odbyt i v rakouské metropoli Vídni nebo malopolském centru Krakově.
Slovník:
Kvelb – v raném novověku označení pro obchod, krám. Slovo pochází z německého Gewölbe (klenba), což odkazuje k faktu, že krámy byly zaklenuté.