Roku 1241 vtrhla mongolská vojska do Evropy. Jeden proud postupoval Slezskem, kde nedaleko Lehnice drtivě porazil křesťanskou armádu spojených knížat a rytířských řádů. Přes jednoznačné vítězství se však Mongolové nakonec stáhli. Jejich hordy nesporně táhly kolem měst Ratiboře a Opavy.
Počátkem 13. století se na území Asie zásluhou obávaného vojevůdce Čingischána mohutně rozrostla Mongolská říše. Chánovou smrtí (1227) její rozpínavost neskončila, ale naopak si kočovní Mongolové podmanili ruská knížectví. Roku 1241 vpadla jejich vojska pod velením chána Bátúa do Uher a Polska. Dobové prameny označují útočící hordy jako Tatary, popřípadě Tartary, což mohlo být způsobeno nejen vizuální podobností mezi tatarským a mongolským etnikem, ale nejspíše i fonetickou podobou se slovem Tartarus, které v latině označuje peklo.
Mongolský postup byl nesmírně rychlý. Po dobytí Krakova vtrhli počátkem dubna do Slezska a již 9. dubna se nedaleko Lehnice utkali v rozhodující bitvě s křesťanským vojskem. Postavil se jim vratislavský kníže Jindřich II. Pobožný, kterému se krátce předtím díky promyšlené politice podařilo pod svou vládu sjednotit téměř celé Polsko. K Lehnici tak dorazili železní páni z Velkopolska, Malopolska, dále oddíly slezských knížat a řádoví rytíři: templáři, němečtí rytíři a johanité. Z Čech postupoval na pomoc Jindřichův švagr, král Václav I. Ve chvíli rozpoutání bitvy však bylo jeho vojsko vzdáleno jeden až dva dny pochodu. Bitva dopadla pro sjednocená knížata katastrofou. Těžká evropská jízda nedokázala čelit manévrům lehkých kočovníků. Navíc zde podle některých indicií došlo možná k vůbec prvnímu použití střelného prachu na evropském bojišti. V bitvě zahynula celá řada piastovských knížat v čele s Jindřichem Pobožným, čímž byla zmařena snaha o opětovné sjednocení Polska pod vládou jednoho panovníka. Jindřichovo bezhlavé tělo bylo mezi zmasakrovanými rytíři nalezeno údajně jen díky tomu, že měl na jedné noze šest prstů.
Zobrazení bitvy u Lehnice v Legendě o sv. Hedvice (Wikipedia)
Ačkoliv Mongolové u Lehnice zvítězili, obrátil se jejich postup přes Opavsko zpátky do Uher, aby se spojili s hlavním proudem svého vojska, jež zde mezitím rozdrtilo uherské oddíly. Nemáme podrobné zprávy, do jaké míry bylo Opavsko zpustošeno, jedinou indicií je privilegium markraběte Přemysla (pozdějšího krále Otakara II.), který opavským měšťanům udělil právo výročního trhu ve snaze kompenzovat škody utrpěné při tatarském vpádu.
Po spojení obou proudů mongolského vojska roku 1242 došlo k nečekanému zvratu. Namísto dalšího tažení se hordy vydaly na ústup do Asie. Podle dosavadních představ tak učinily kvůli smrti velkého chána Ögödeje a následné volbě nového chána. Novější výzkumy stavějící na dendrochronologické analýze však nabízejí ještě jedno možné vysvětlení. Po neobvykle tuhé zimě, která postihla Evropu v roce 1242, se vlivem následného tání proměnila uherská step v neprostupnou bažinu. Zima také mohla zapříčinit prudké omezení zásob. Nepříznivé klimatické podmínky proto nejspíš ovlivnily také válečné operace Mongolů.
|
|
|
|
Čingischán (Wikipedie) |
Ögödej (Wikipedie) |
Tipy:
Ačkoliv války a ozbrojené násilí patřily k častým jevům provázejícím život středověkého člověka, málokterá válečná událost zakořenila v kulturní paměti podobně silně jako mongolský vpád. Ještě dlouho se na něj vzpomínalo, o čemž svědčí řada legend a pověstí. Samotná invaze přitom trvala velmi krátce. Daleko od pravdy zřejmě není tvrzení, že se vojska krajinou doslova přehnala. Z pohledu obyčejných obyvatel muselo přesto jít o silné trauma, neboť se vnucuje otázka, proč právě Tataři zůstali uloženi v kolektivní paměti na rozdíl od jiných válečníků. Svou roli mohl sehrát jejich exotický původ, vyšší míra brutality a možná i postih všech míst, která jim ležela v cestě. Hrůzostrašný rozměr dodala mongolskému tažení také hluboká víra a pověrčivost. V jeho průběhu totiž došlo k zatmění Slunce, což tehdejší lidé vnímali jako nadpřirozené znamení. Za takových okolností si pak mnozí z nich mohli tatarské bojovníky ztotožnit s jezdci z biblické Apokalypsy.
Uchování vzpomínky na mongolský vpád významně podpořili také kronikáři a historici. Dramatické události nejenže patřily k oblíbeným a často zaznamenávaným tématům, ale především se uplatňovaly při formování nejrůznějších mýtů. Vznikl tak mimoděk samostatný mýtus o drastickém poplenění Moravy tatarskými vojsky. Jeho původ přitom nejspíše spočívá v obyčejném omylu některých kronikářů (Dalimil, Václav Hájek z Libočan). Ti ve svém líčení zaměnili či spojili dvě válečná tažení do jedné události: mongolský vpád na jaře roku 1241 a vpád uherského vojska roku 1253, jehož podstatnou část tvořili Kumáni, bojovníci vizáží a oděvem podobní Mongolům. Katoličtí dějepisci zase využili zkazky o Tatarech pro rozvoj mariánského kultu na Moravě, když odvrácení cizího vpádu spojili s ochrannou úlohou Panny Marie. Údajnou porážku Tatarů českým vojskem pod vedením (fiktivního) šlechtice Jaroslava ze Šternberka popisuje také jedna z básní Rukopisu zelenohorského, jenž se stal jedním z klíčových děl při vytváření českého národního mýtu v průběhu 19. století. Přestože k takové události v roce 1241 ve skutečnosti nedošlo, posílily tuto legendu okázalé jubilejní oslavy, které se konaly v roce 1841.
K mongolskému vpádu najdeme na Moravě také řadu lidových pověstí. K nejznámějším patří ta, jež se váže k vrchu Hostýn. Panna Maria zde měla zachránit uprchlé vesničany, když na tatarské ležení pod kopcem seslala prudký příval deště a zahnala je na útěk.
Tipy:
Necelých dvanáct let po plenění Mongolů protáhlo Opavskem další nepřátelské vojsko. Stalo se tak poté, co moravský markrabě Přemysl, syn českého krále Václava, uzurpoval rakouský vévodský stolec. To pobouřilo uherského krále, který si na Rakousy rovněž činil nárok. Vypukla tak válka o dědictví po vymřelém rakouském rodu Babenberků. Spojenecký svazek s uherským králem Bélou uzavřeli mimo jiné haličský kníže Daniel a krakovský vévoda Boleslav Stydlivý. Jejich spojené vojsko přitáhlo v létě roku 1253 na Opavsko, ve snaze donutit Přemysla, aby bojoval na dvou frontách zároveň. V cestě invazní armádě však stála Opava, kterou již v té době obepínal věnec kamenných hradeb.
Rusko-polské oddíly zahájily obléhání města a zaměřily se na jeho nejslabší článek, brány. Údajně se jednu podařilo dokonce prolomit. Obránci ale podnikli nečekané výpady mimo hradby a Opava nakonec obležení ustála. Rusko-polské vojsko poté odtáhlo dobýt Hlubčice, ale ani zde neuspělo. Existence městského opevnění, které v té době ještě zdaleka nebylo mezi jinými městy rozšířené, nakonec zapříčinila neúspěch celého tažení. Obléhání zároveň prověřilo kvality hradebního systému, který se díky existenci záznamu těchto událostí řadí k nejstarším v českých zemích. Opavská provincie však během této války zaznamenala možná ještě větší ztráty než při nedávném vpádu Mongolů.
Účast ve válkách byla v raném a vrcholném středověku vyhrazena pouze urozeným. Vyplývalo to ostatně ze symbolického členění společnosti, kterou tvořili ti, jež pracují (poddaní), ti, jež se modlí (duchovní), konečně pak ti, jež bojují (šlechta). V rámci tohoto modelu měli aristokraté chránit své poddané a zaručit jim klid na práci. Sami naopak pracovat nesměli, neboť fyzická námaha jim nepříslušela. Šlechtici byli naopak od raného mládí připravováni na boj. Společnost měla přísně pyramidální strukturu, takže chudší šlechtici byli podřízeni těm bohatším. Tvořili jejich stálé vojenské družiny, nebo jim byli v případě konfliktu povinováni vojenskou službou. Takoví rytíři bývají označováni jako manové a setkáváme se s nimi ve službě panovníkovi, lokálním knížatům nebo významným církevním hodnostářům, například biskupům. Zatímco nejstarší syn dědil rodové majetky a býval předurčen k politické kariéře, mladší sourozenci (pokud se nevydali na církevní dráhu) se většinou nechali najímat jako ozbrojené stráže nebo příslušníci bojových družin. Je třeba mít na zřeteli, že i samotná šlechta byla široce strukturovaná. Nejbohatší aristokraté zakládali vlastní města a kláštery, zatímco ti nejchudší vlastnili třeba jen polovinu tvrze, či vesnický dvorec. Když nastala válka, vytvořili přední aristokraté těžkou jízdu v královském vojsku. Jelikož byli kompletně oděni v kroužkové zbroji, bývají někdy označováni jako „železní páni“. Každý těžkooděnec přitáhl s vlastní družinou, která obvykle sestávala z cestovního a bojového koně, soumarů a několika dalších lehčeji vyzbrojených jezdců, zpravidla z řad chudších šlechticů.
Synové šlechticů byli zpravidla po dosažení věku šesti let posíláni ke svým urozeným příbuzným nebo sousedům na výchovu. V této první fázi se jim říkalo pážata. Páže bylo od malička vystaveno cizímu prostředí, kde se učilo správným mravům a chování. Kromě fyzických aktivit a nácviků soubojů s dřevěnými zbraněmi patřila k hlavní činnosti pážete obsluha hradního pána. Po zhruba šesti letech se z pážete stal panoš. Ten se již staral o koně, zbroj a v pánově družině se mohl účastnit bitev. V západní Evropě bylo zvykem, že každý budoucí rytíř musel podstoupit rituál pasování, které mohlo proběhnout v rámci turnaje či bitvy, nebo po nabytí dospělosti. Do jaké míry bylo pasování rozšířeno také v českém prostředí, zůstává otázkou. Díky precizní přípravě a častému pobytu v sedle oplývali rytíři výbornou fyzickou kondicí. To ostatně potvrzují tělesné pozůstatky předčasně zemřelých jedinců. Atletickou postavu máme doloženu například u krále Otakara II., který zemřel v bitvě ve svých 45 letech.
Rytíř byl uzpůsoben jízdnímu boji. Jeho hlavní zbraň představovalo kopí, určené k frontálnímu útoku. Poté přišel ke slovu meč. Dále byl rytíř vyzbrojen štítem a přilbicí. Ochranná zbroj se s postupem doby vyvíjela. Až do 14. století byli jezdci oděni v kroužkovou zbroj, přes kterou měli přehozen látkový varkoč. Ten chránil bojovníka před slunečními paprsky a většinou nesl i jeho erbovní znamení. Ve 14. století se začala prosazovat plátová zbroj, jež se v následujících dvou staletích propracovala k anatomické dokonalosti. To však již rytíři dávno přestali být rozhodující bojovou silou. Pod kroužkovou i plátovou zbrojí se nosil prošívaný kabátec, který tlumil nárazy sečných úderů. Přetrvává obecné mínění, že rytíř oděný v několika vrstvách a v těžké zbroji byl velmi nemotorný, ba že bez cizí pomoci nevsedl na koně. Jedná se však o romantický mýtus. Ve skutečnosti museli být rytíři velmi mrštní. Jednak od dětství nedělali nic jiného, než že posilovali svou tělesnou zdatnost, a jednak byl jejich oděv dokonale uzpůsoben potřebám boje. Moderní experimenty prokázaly, že bojovník dokáže udělat kotoul s následným vztyčením a mít přitom na sobě plátovou zbroj. Podmínkou však bylo nemít na hlavě přilbu a nechat si zbroj na míru vyrobit. Zároveň musel být rytíř mistrem v ovládání svého koně. V bojovém nasazení měl zaměstnány obě ruce, takže technika jízdy spočívala výhradně v nohou a ve vycvičenosti jeho oře.
Tipy:
