Když roku 1365 přibližně v sedmasedmdesáti letech umíral vévoda Mikuláš II., měl za sebou naplněný život. Byl panovníkem dvou knížectví, úspěšným politikem a rozmnožitelem světských i církevních statků. Zplodil čtyři syny, z nichž nejmladší přišel na svět až krátce po jeho smrti. Příznivá vladařská bilance měla však i odvrácenou stranu. Vévodův okázalý život a velkorysá politika zapříčinily nemalé zadlužení, které zatížilo komorní pokladnu. Také vysoký počet mužských potomků přinášel nelehký problém, a sice jak dědictví vhodně a spravedlivě rozdělit.
Když roku 1365 přibližně v sedmasedmdesáti letech umíral vévoda Mikuláš II., měl za sebou naplněný život. Byl panovníkem dvou knížectví, úspěšným politikem a rozmnožitelem světských i církevních statků. Zplodil čtyři syny, z nichž nejmladší přišel na svět až krátce po jeho smrti. Příznivá vladařská bilance měla však i odvrácenou stranu. Vévodův okázalý život a velkorysá politika zapříčinily nemalé zadlužení, které zatížilo komorní pokladnu. Také vysoký počet mužských potomků přinášel nelehký problém, a sice jak dědictví vhodně a spravedlivě rozdělit.
Ratibořské vévodství získal nejstarší syn Jan, neboť pocházel z otcova manželství s ratibořskou princeznou. Problém však nastal v případě opavského vévodství, které mělo být rozděleno mezi všechny čtyři Mikulášovy syny. Protože dva nejmladší byli ještě dětmi, chopil se Jan, který se nacházel již ve zralém věku asi čtyřiceti let, jejich poručnictví a spravoval tak i jejich dědické nároky. Prostřední z bratrů, Mikuláš III., jemuž bylo tou dobou přes dvacet let, získal svou čtvrtinu vévodství. S tímto podílem se však nehodlal spokojit a v následujících letech vnášel do sourozeneckých vztahů rozmíšky. V roce 1372 například inicioval, aby byla Opava rozdělena na čtyři díly a každému bratrovi by pak z příslušné části plynuly příjmy. Toto opatření mělo za následek, že každá městská část si musela zvolit vlastní radu a purkmistra. Na správě města se tak postupně vystřídali téměř všichni jeho obyvatelé, což bylo v kontextu tehdejší doby něco zcela neobvyklého. Protože se však rozdělení města ukázalo jako silně neefektivní řešení, došlo po několika letech k opětovnému sjednocení Opavy a zároveň také k zrušení Janova dosavadního poručnictví nad mladšími bratry.
Roku 1377 se sešla komise místních šlechticů, která opavské vévodství rozdělila a každý z bratrů dostal svůj díl. Nejstarší Jan získal Krnovsko s Bruntálskem a polovinu hradu Cvilína. Mladší Mikuláš dostal druhou polovinu tohoto důležitého hradu a celé Hlubčicko s hradem Edelštejnem. Dva nejmladší bratři Václav a Přemek pak získali jihovýchodní část vévodství s městem Opavou a hradem Hradcem, na východě pak s městem Hlučínem a hradem Landekem. Vévodství však nezůstalo rozdělené dlouho. Snad v souvislosti s morovou nákazou zemřel roku 1381 bez potomků vévoda Václav a jeho díl tak připadl nejmladšímu, teprve patnáctiletému Přemkovi. Aby uspokojil nároky ambiciózního Mikuláše, přenechal mu východní část Opavska s Hlučínem a Landekem. Když však Mikuláš v roce 1394 zemřel – rovněž bezdětný – získal Přemek celé jeho území pod svou vládu. Souhrou náhod tak nakonec právě nejmladší ze sourozenců, který by za jiných okolností měl jen malou naději na výraznější mocenský vzestup, spojil tři ze čtyř dědických dílů Opavska opět v jeden celek. Opavská rodová větev Přemyslovců pokračovala od té doby ve dvou liniích: Opavě a Hlubčicku vládl Přemek Opavský, Ratiboři pak potomci Jana I., a to až do vymření rodu roku 1521.
Ačkoliv v historickém povědomí převládá obraz 14. století jako doby největšího rozkvětu českých zemí, kdy se království obloukem vyhýbaly války i morové epidemie, z pohledu Opavska tomu bylo spíše naopak. Opavské vévodství sice zažilo pod vládou Mikuláše II. určitý mocenský rozmach, na druhé straně byla tato expanze zaplacena řadou válek a plenění země cizími vojsky. Výstižně tento kontrast charakterizoval historik umění Dalibor Prix: „Středověká válka, v písních a legendách opředená kurtoazními rituály a šlechtickými zásadami, byla ve skutečnosti neobyčejně surovou záležitostí, končící pro mnohé zúčastněné z řad měšťanstva a sedláků příměstských vsí bolestivou smrtí, doživotním zmrzačením či v lepším případě oloupením.“
1312–1313 | Lokální válka Drslava z Ostravy s opavskými měšťany. |
1318 | Hladomor v důsledku nadměrných dešťů, neúrody a neznámé epidemie |
1337 | Mikuláš II. získal do držení Ratibořsko, což popudilo ostatní slezské vládce z rodu Piastovců, kteří si na uprázdněné knížectví rovněž činili nároky. Válka se zdála na spadnutí, a tak Ratibořsko obsadily oddíly opavské zemské hotovosti. |
1339 | Invaze sarančat, která svým množstvím podle dobových kronikářů údajně zakryla slunce. |
1345 | Polský král Kazimír III. napadl Ratibořsko. Vyplenil města Pštinu a Rybnik. Obležené Žáry vydržely nápor a vázaly nepřátelské síly, dokud nepřitáhl na pomoc sám český král Jan Lucemburský se svým synem markrabětem Karlem. V závěru června vojsko tábořilo u Bohumína a již 12. července plenily české oddíly okolí Krakova jako odvetu za napáchané škody. |
1349 | Zástupy flagelantů přicházející z Uher přinesly na Opavsko mor. Ten zde přetrval následující dva roky. |
1350 | Ničivé povodně způsobily neúrodu. |
před 1359 | Bolko Falkenberský napadl Mikulášovy državy ve snaze získat Ratibořsko. Mikuláš válečný konflikt ukončil nabídkou k sňatku a roku 1359 si vzal Bolkovu dceru Gutu. Z nepřátel se tak stali spojenci. |
1366 |
Po smrti Mikuláše II. opět napadl Bolko Falkenberský Opavsko, které již spravoval nejstarší Mikulášův syn Jan. Do sporu vstoupil Karel IV. a donutil znesvářené strany ke smíru. Během mírových jednání Bolko zemřel. |
1367 | V červnu napadl na Opavsku metr sněhu. |
1380-1381 | Řádění moru v celém knížectví |
1400 | Vojsko Zikmunda Lucemburského oblehlo Ratiboř. Město se ubránilo, avšak jeho blízké okolí neuniklo nepřátelskému plenění. |
Přemek byl pohrobkem, to znamená, že se narodil až po smrti svého otce. Vzhledem k tomu, že měl tři starší sourozence, byla jeho naděje stát se jednou vévodou mizivá. Ironií osudu se však nakonec – po smrti svých dvou bezdětných bratrů – již ve svých šestnácti letech ujal správy většiny opavského vévodství. Země se ovšem nenacházela v nejlepší hospodářské bilanci, takže Přemek byl nucen splácet staré dluhy a ručit věřitelům knížecími hrady. Možná také proto si postavil novou rezidenci v Opavě (jeho hrad stál v místech dnešního Mendelova gymnázia). Přemek patřil k odpůrcům husitů a příznivcům Zikmunda Lucemburského stal se dokonce příslušníkem jeho dvora a se Zikmundovým vojskem se účastnil i několika křížových výprav. Katolická armáda však nebyla v bojích s husity úspěšná, a tak obrana opavské země jen stále víc roztáčela spirálu Přemkových dluhů. Úspěšnou diplomacií se Přemkovi dařilo při hrozícím nebezpečí uzavírat s husity separátní míry, roku 1431 musel však nakonec zcela kapitulovat. Toho roku Opavu těžce poničil požár, který nejspíše znehodnotil také její opevnění. Když zanedlouho poté přitáhly k městu husitské oddíly, nenabízela se šance na úspěšnou obranu. Přemek musel prakticky odsouhlasit rabování vlastní země a do roka měl nařízeno konvertovat ke kalichu. Jestli se tak skutečně stalo, nevíme. Kníže Přemek zemřel 28. září 1433 a byl pochován v opavském kostele sv. Ducha.