Vznik opavského vévodství

Opavská provincie zaujímala v rámci českých zemí zvláštní postavení. Nacházela se zde ložiska drahých kovů a procházely jím důležité evropské obchodní trasy. Jelikož provincie ležela na samé hranici státu, stávala se předmětem mocenského zájmu sousedů (slezských knížat), ale i pražského panovníka. Ten ji nejpozději roku 1269 spojil s osobou svého nemanželského syna Mikuláše. Nevíme přesně, jakou konkrétní povahu měl Mikulášův vztah k Opavsku, oficiálně však vystupoval jako pán Opavy (dominus Opaviae) nebo také jako vévoda opavský (dux Opaviensis). Provincie měla levobočkovi poskytnout především materiální zajištění v podobě pravidelných ročních důchodů. Jestli však byl Mikuláš reálným vládcem tohoto území, je sporné. Poprvé se tak začal chovat, když se v roce 1281 vrátil z tříletého uherského zajetí. V něm se ocitl po prohrané bitvě na Moravském poli u Suchých Krut (Dürnkrut v dnešním Rakousku), kde bojoval po boku svého otce. K Mikulášově propuštění došlo na základě složení výkupného, dodnes však zůstává záhadou, kdo tyto peníze vyplatil (zájem mohla mít celá řada osob počínaje římským králem Rudolfem a opavskou místní šlechtou konče).

Mikuláš se tedy vrátil na Opavsko, z jehož příjmů však v době jeho nepřítomnosti žila královna vdova Kunhuta, která se usídlila na Hradci a prožívala zde milostný románek se šlechticem Závišem z Falkenštejna. Prameny tuto pikantní situaci bohužel podrobněji neobjasňují. Víme pouze, že oba museli Hradec dříve či později opustit a že Mikuláš se po určitou dobu choval jako suverénní vládce země: potvrzoval privilegia, vydával listiny a soudil spory. Když po pětiletém bezvládí v království nastoupil roku 1283 na pražský trůn Mikulášův nevlastní bratr Václav II., pozice opavského vévody se otřásla. Vztahy mezi oběma muži nebyly nijak vřelé. Král se snad mohl cítit svým starším bratrem ohrožen, v každém případě si nenechal líbit, aby Mikuláš nadále inkasoval opavské příjmy a vykonával na tomto území vládu. Začal proto jeho moc na Opavsku postupně omezovat, dokud Mikuláš území neopustil. Přes tento „ústrk“ zůstal i nadále v bratrových službách a roku 1290 se ujal velení vojska proti vzbouřenému jihočeskému rodu Vítkovců. Ke zlomení odporu přitom využil jejich zajatého příbuzného Záviše z Falkenštejna, kterého vláčel od hradu ke hradu a pod pohrůžkou jeho popravy nutil obránce ke kapitulaci. Když se odmítla vzdát posádka hradu Hluboké, nechal Mikuláš svého starého rivala popravit.

V následujících letech se Mikuláš podílel na expanzivní politice Václava II. Již v roce 1295 je zmiňován jako krakovský hejtman a později jako velkopolský hejtman (capitanus Regni Poloniae), tedy zástupce českého krále na získaném polském území. Přemyslovské zájmy hájil v Polsku nejspíše až do zavraždění posledního člena vládnoucího rodu Václava III. roku 1306. Poté se vrátil na Opavsko a pokusil se zde opět převzít vládu do svých rukou. O dva roky později však byl ze země vypuzen a jeho stopy nadále mizí i z dochovaných pramenů. Zemřel roku 1318 v Brně.

V roce 1308, tedy nedlouho po Mikulášově nuceném odchodu, zabral Opavsko lehnický kníže Boleslav jako náhradu za nevyplacené věno své ženy Markéty, dcery krále Václava II. Na krátkou dobu se tak provincie opět ocitla mimo český stát. Roku 1310 nastoupil na český trůn čtrnáctiletý Jan Lucemburský a již v následujícím roce se s lehnickým knížetem dohodl, že výměnou za vyplacení slíbeného věna se Opavsko opět stane součástí královských držav. Janova politika nejenže umožnila návrat důležitého Opavska do svazku českých zemí, ale také obnovila přátelské vztahy se slezskými knížaty. O několik let později složili tito vládci českému králi lenní slib, čímž byla většina slezských knížectví přičleněna k českému státu.

Zásadní krok učinil Jan Lucemburský také vůči stejnojmennému synovi Mikuláše Opavského, Mikulášovi II. Roku 1318 mu v Praze udělil opavskou provincii v léno. Tento právní akt znamenal několik zásadních skutečností. Český král definitivně potvrdil nárok na toto území pro příslušníky vedlejší (nemanželské) větve Přemyslovců. Zároveň Opavsko vyjmul z dosavadní působnosti Moravského markrabství a učinil z něj samostatné vévodství podřízené přímo královské koruně (v případě vymření opavských vévodů se mělo území navrátit pod správu krále). Na počátku 14. století zároveň započal proces postupného přibližování Opavska k sousednímu Slezsku.

Mikuláš II.

Mikuláš II. Opavský byl vnukem českého krále Otakara II. a bratrancem královny Elišky Přemyslovny. Narodil se okolo roku 1288 a v roce 1312 se zúčastnil povstání proti Janovi Lucemburskému. Po potlačení tohoto povstání se nicméně přidal na stranu krále a v roce 1318 od něj přijal opavskou zemi v léno. Stal se prvním právoplatným opavským vévodou. Společně s olomouckým knížecím biskupstvím se opavské vévodství (označované též jako knížectví) stalo samosprávným lénem podřízeným přímo českému panovníkovi.

Mikuláš působil ve službách Jana Lucemburského i Karla IV. Vzhledem k častému pobytu u dvora si v Praze na Dobytčím trhu (dnešní Karlovo náměstí) postavil honosný palác (pozdější Faustův dům). V roce 1350 jej český král pověřil vedením poselstva k papeži do Avignonu, aby zde vyjednal Karlovu císařskou korunovaci. Jeho mise však neuspěla. Během své vlády na Opavsku mistrně využíval sňatkové diplomacie. Díky sňatku s první ženou Annou získal Mikuláš po smrti jejího bezdětného bratra sousední ratibořské knížectví (1336). Tento územní zisk mu umožnil proniknout mezi slezská knížata a dvojnásobně rozšířit své državy. Druhou manželku, Hedviku Olešnickou si vzal, aby usmířil jejího otce vévodu Konráda, který zpochybňoval Mikulášovu držbu Ratibořska. Kněžna však roku 1351 zemřela a opavské vévodství záhy poté napadl Bolko Falkenberský. Válku Mikuláš ukončil opět prostřednictvím sňatku, tentokrát s Bolkovou dcerou Gutou. Z Mikulášových manželství vzešlo celkem deset potomků, budoucí vévoda Přemek se dokonce narodil až po otcově smrti. Na sklonku života se stařičký vévoda Mikuláš dočkal vzácné pocty, když roku 1362 mohl v Opavě přivítat římského císaře a českého krále Karla, což byla pro město velmi prestižní událost. Bylo to vůbec poprvé, kdy do opavských zdí zavítal samotný císař. Nedlouho před svou smrtí se Mikuláš rozhodl přenést rodovou hrobku do opavského minoritského kostela sv. Ducha. V ní byl také v prosinci roku 1365 pochován.

 Zeměpanské hrady

Při procházkách krajinou můžeme dodnes narazit na více či méně dochované nebo přestavěné pozůstatky dříve mocných opevněných sídel – hradů. Jejich mohutné kamenné zdivo nám i nyní dává jasně najevo, že těm, kteří si je nechávali budovat, velmi záleželo na jejich nedobytnosti a mnohdy také reprezentativním vzhledu. Nejvyšší nároky byly kladeny právě na hrady zeměpánů – tedy králů nebo suverénních knížat. Svrchovanými vládci středověkého Opavska byli od závěru 13. století opavští Přemyslovci. Členové této knížecí rodiny si pro své účely (obranu důležitých obchodních stezek, správu oblasti, pobyt svého dvora a vojenských posádek) buď upravovali starší pevnosti, nebo budovali novostavby. Ty měly odpovídat aktuálním trendům hradního stavitelství v rozvinutějších německých říšských oblastech či ve slezských knížectvích, která ležela na sever od Opavska.

Příkladem významného přemyslovského hradu, navazujícího na tradici staršího slovanského hradiska byl Hradec u Opavy (dnes Hradec na Moravicí). Vhodná ostrožna – zdvihající se nad okolní terén a znesnadňující tak přístup z více stran – byla osídlena již v pravěku. V polovině 8. století si toto příhodné místo vybrali pro založení hradiska Slované. Hradiště zde existovalo až do 13. století, pak bylo přistoupeno k výstavbě kamenného hradu. Ten nabízel kromě lepší možnosti obrany také dostatečný komfort při pobytu urozených hostů a jejich družin. Hrad v následujících stoletích střežil jednu z nejvýznamnějších zemských cest spojující Moravu a Slezsko. Až v 16. století ztratil svůj původní vojenský význam a byl přestavěn na pohodlný renesanční zámek.

Některé hrady však zcela zanikly již ve středověku. Takový osud stihl nejrozsáhlejší hrad dnešního českého Slezska – Edelštejn. Z monumentální pevnosti, vypleněné již během husitských válek, dnes zbyly jen pozůstatky skryté v zalesněném horském terénu nad Zlatými Horami. Kdysi obávaná pevnost byla postavena snad již v poslední třetině 13. století. Po rozdělení opavského vévodství na čtyři části v roce 1377 se stala dokonce centrem hlubčické části Opavska.

Zatímco z většiny hradů zbyly alespoň zříceniny, některé zmizely ze zemského povrchu téměř dokonale. To je i případ dříve významného hradu Landeku, který bychom však dnes na stejnojmenném návrší hledali marně. Hrad totiž sloužil jako útočiště pro nejrůznější lupiče, a proto byl v 16. století z příkazu opavských vévodů záměrně pobořen. V následujících letech pak byl kompletně rozebrán obyvateli okolních obcí na stavební materiál. V současnosti proto vůbec nevíme, jak hrad vypadal. Stará hlučínská kronika nám sice zanechala jeho stručný popis, ten však neodpovídá reálnému uspořádání terénu na návrší:

Hrady nebyly budovány jen na těžko přístupných kopcích či ostrožnách, ale stavěly se také v bezprostřední blízkosti měst. Tak tomu bylo v případě krnovského a bruntálského hradu. Výstavbě obou pevností předcházelo založení měst samotných, ke kterým byly hrady přičleněny až druhotně. Tato posloupnost městské hrady opavského regionu odlišuje od řady typologicky podobných staveb v rozvinutějších říšských oblastech, kde tomu častokrát bylo právě naopak. Oba zmíněné hrady byly později přestavěny na zámky a jsou dochovány dodnes. Také v případě opavského hradu, vystavěného na samém sklonku 14. století v sousedství městských hradeb vévodou Přemkem, došlo k jeho následné přestavbě na zámek. Ten však byl zdemolován v samém závěru 19.  století.