Advent se odehrává na začátku církevního roku. Slovo „advent“ pochází z latiny – adventus – a znamená „příchod“. Jde o dobu očekávání příchodu Spasitele na svět, tedy přípravu na Vánoce. Advent zahrnuje čtyři neděle před Štědrým dnem, toto období se ustálilo už v 11. století.
Přípravy na Vánoce můžeme vnímat různě. Dnes si je často spojujeme hlavně s domácími činnostmi, tedy pečením cukroví, obstaráváním dárků, zdobením stromečku nebo zabíjením a porcováním kapra. Pro věřící ale advent znamená očekávání příchodu Ježíše a duchovní přípravu na jeho narození.
Advent se odehrává na začátku církevního roku. Slovo „advent“ pochází z latiny – adventus – a znamená „příchod“. Jde o dobu očekávání příchodu Spasitele na svět, tedy přípravu na Vánoce. Advent zahrnuje čtyři neděle před Štědrým dnem, toto období se ustálilo už v 11. století.
Přípravy na Vánoce můžeme vnímat různě. Dnes si je často spojujeme hlavně s domácími činnostmi, tedy pečením cukroví, obstaráváním dárků, zdobením stromečku nebo zabíjením a porcováním kapra. Pro věřící ale advent znamená očekávání příchodu Ježíše a duchovní přípravu na jeho narození.
První adventní neděle připadá na přelom listopadu a prosince. Každá adventní neděle má svůj zvláštní význam a lidové označení:
Advent končí Štědrým dnem odpoledne, kdy prvními nešporami (večerní modlitby a zpěvy v kostele) začíná doba vánoční, tedy samotné Vánoce.
V minulosti drželi předci v adventní době půst (maso jedli velmi zřídka, hlavně kaše, brambory), chodili pravidelně na mše a také na tzv. roráty. Roráty jsou speciální mše, které se konají brzy ráno ve všední dny, aby se lidé mohli pomodlit před prací nebo školou. V kostele je tma nebo šero a svítí se svíčkami, které připomínají, že Ježíš je světlo pro svět. Při rorátech se také zpívají tradiční adventní písně. Název „roráty“ pochází z latinských slov „Rorate coeli“, což znamená „Rosu dejte, nebesa“.
V adventní době se podobně jako v období půstu před Velikonocemi nekonaly žádné svatby nebo tančení zábavy. První veselicí byla až Štěpánská zábava.
Téměř v každé domácnosti v adventním období zapalujeme svíčky na adventním věnci – postupně po týdnech od jedné do čtyř svíček. Tento zvyk se objevil v lidové tradici teprve v první polovině 19. století v protestantské části Německa. Podle nejstarší písemné zprávy pověsil roku 1839 první adventní věnec Johann Heinrich Wichern na dveře sirotčince v přístavním městě Hamburku. Jednalo se o vyřezávaný dřevěný věnec, na kterém denně zapálil svíčku. Ze severního Německa se adventní věnec se čtyřmi svíčkami rozšířil do dalších německy mluvících oblastí.
Co adventní věnec symbolizuje? Kruhový tvar věnce představuje jednotu lidí a Boha, zároveň koloběh času a věčnost (kruh nemá začátek a konec). Větvičky jehličnanů symbolizují věčný život, který přislíbil Ježíš Kristus všem věřícím křesťanům. Zapálené svíce pak představují plamen Kristovy lásky ozařující každého člověka.
Adventní věnec
Liturgickou barvou adventu je fialová, proto by také měly svíčky na věnci mít tuto barvu, až na jednu, která je růžová, která je symbolem radosti a váže se ke třetí adventní neděli, která se jmenuje „Gaudete“ odvozeno z latinského „Radujte se“. Někdy jsou v adventním věnci upevněny všechny čtyři růžové svíčky.
Období adventu je plné svátků, z nichž se některé dodržují dodnes.
Ke svátku svaté Barbory 4. prosince, se dodnes váže obyčej, kdy dívky přinášely domů třešňové, višňové, švestkové i hruškové větvičky, zasadily je do hrnku s hlínou a zalívaly vodou přinesenou v ústech. Dívka, které větvička vykvetla do Štědrého dne, měla naději, že se vdá. Tato symbolika se dnes již vytratila. Podle jiného zvyku se třešňové větvičky dávaly do hrnku s vodou do teplé místnosti, aby zde v teple vykvetly na Štědrý den.
Dodnes se velké oblibě těší svátek sv. Mikuláše, který najdeme v kalendáři 6. prosince. Slaví se v předvečer, kdy ulicemi vesnic a měst chodí Mikuláš s andělem a čertem a navštěvují rodiny s dětmi, které obdarovávaly podle toho, jestli byly hodné a uměly se pomodlit. V současnosti musejí děti zpravidla zazpívat písničku. Tam, kde se Mikuláš „nestihne zjevit“, nachází děti dárky před dveřmi nebo na okně.
Za odměnu dostávaly děti dříve ovoce nebo drobné pamlsky, častokrát vyrobené doma. Perníčky, čokoládové postavičky nebo jiné sladkosti jsou novější záležitostí.
Svatý Mikuláš byl biskup ve městě Myra ve 4. století po Kristu. Byl velmi laskavý a štědrý, hlavně k chudým lidem. Podle legendy jednou pomohl chudému otci se třemi dcerami, který neměl peníze na věno. Třikrát v noci tajně hodil do jejich domu pytlík zlata, aby se dcery mohly vdát a měly důstojný život.
Od 10. století se oblíbenost tohoto světce šířila po celé Evropě. Protože je známý svou láskou k lidem, hlavně k dětem a chudým, stal se patronem dětí, námořníků, obchodníků a studentů.
Uvedené zvyky a některé další dnes již málo známé zvyky jsou více popsány v pramenech vztahujících se k tomuto tématu.
Mikulášská nadílka v Píšti
V období adventu jsou dny nejkratší v celém roce, krajina odpočívala a pole byla pokryta sněhem. Práce v hospodářství se omezily na krmení domácích zvířat. Naši předkové proto měli čas čerpat nové síly na nastávající jarní práce. V žádném případě však nezaháleli – věnovali se činnostem, které se dělaly převážně nebo výhradně v zimě.
Bylo třeba opravit a případně vyrobit nářadí, které se bude používat po celý rok. Z vrbového proutí se pletly košíky a jiné proutěné předměty. Vyráběly se také metly, kterým se říká škrtačky.
Během dlouhých zimních večerů se dralo peří. Oškubané peří uskladněné v papírovém pytli na půdě se sneslo a připravilo ke draní. Ženy se scházely nedlouho po obědě, na kuchyňském stole se vytvořilo několik hromádek a ženy začaly drát. Vyprávěly se kdejaké příhody a příběhy. Jak v oldřišovské kronice vzpomíná kronikář Josef Kupka: „Ožili hastrmani, bludičky, čarodějnice až přítomným a hlavně dětem vstávaly hrůzou na hlavě vlasy.“ Většinou po ukončení draní připravila hospodyně pohoštění (někde se mu říkalo hajdamaš, jinde federbal) – napekla koláče nebo kreple (koblihy), místností zavoněla káva nebo čaj s rumem. Odrané peří bylo použito pro zajištění výbavy nevěstám na peřiny a zahlavky (polštáře). Na Hlučínsku se draní peří provádělo ještě v osmdesátých letech minulého století, dnes se s touto činností setkáme už jen jako s ukázkou, například na zámku v Kravařích nebo ve skanzenech v Bolaticích a Malých Hošticích.
Draní peří v domku Anežky a Pavla Lokočových v Oldřišově v 80. letech 20. století
Použitá literatura:
Hořká, L. (2002): Národopisné paběrky z Hlučínska. Kravaře: Zámecké muzeum.
Trčka, J. V. (2003): Zeleň v lidové oslavě církevních svátků. In Tarcalová, L. Zeleň v lidových obyčejích. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum.
Lokoč, R. a kol. (2015): V zahradě, na sadě. Hlučín: Sdružení obcí Hlučínska.
