Dušičky, lidové označení Památky zesnulých slavené 2. listopadu, jsou dnem vzpomínky na zemřelé blízké. Lidé navštěvují hřbitovy, upravují hroby, kladou květiny a zapalují svíčky jako projev úcty a lásky. Tradice má kořeny u Keltů ve svátku Samhain, odkud se rozšířila ke Slovanům a později byla převzata křesťanskou církví.
Dušičky jsou lidové označení pro Památku zesnulých. Tento křesťanský svátek navazuje na svátek Všech svatých a každoročně jej slavíme 2. listopadu. Na Dušičky vzpomínáme na naše příbuzné a blízké, kteří už nežijí. Navštěvujeme hřbitovy, uklízíme a čistíme hroby a klademe na ně věnce a květiny, nejčastěji chryzantémy, kterým se příznačně říkalo všesvatníky. Zapalujeme také svíčky, čímž našim předkům vyjadřujeme lásku a úctu. V tento den se na hřbitovy vypraví mnohdy celé rodiny, sjíždějí se příbuzní z větší dálky i ze zahraničí, aby zavzpomínali na ty, kteří již nejsou mezi námi.
Dušičky mají své kořeny u starých Keltů, kteří kdysi žili ve střední Evropě a tento svátek nazývali Samhain. V noci z 31. října na 1. listopadu slavili konec sklizně a začátek zimy. Věřili, že v tuto noc mizí hranice mezi světem živých a mrtvých a duše zesnulých se mohou vracet domů. Uctívání zesnulých předků od nich převzali Slované a ve 13. století tuto pohanskou tradici převzala katolická církev. Postupem času se na hřbitovy začaly pořádat celé průvody.
V týdnu modliteb za zemřelé (od 1. do 8. listopadu) se věřící scházejí ke společným modlitbám na hřbitovech.
Když na vesnici zemřel člověk, oznámili pozůstalí úmrtí faráři a ten nechal zazvonit na umíráček, speciální zvonek určený pro tento účel. Po smrti zůstal nebožtík po dobu tří dnů v domě. Jeho tělo bylo uloženo do rakve, která stála uprostřed pokoje upraveného pro tuto příležitost. Kolem rakve hořely svíčky, příbuzní a sousedé se u ní scházeli a vyjadřovali pozůstalým soustrast. Společně se pak modlili za duši zemřelého. Do rakve nebožtíkovi často vkládali svaté obrázky, které ho měly provázet na jeho poslední cestě. Pohřeb se zpravidla konal třetí den.
Pohřební obřad začínal v domě smutku
Pohřeb zahájil pohřební průvod, vycházel od domu zemřelého a procházel vesnicí až ke kostelu. Rakev s nebožtíkem neslo na ramenou osm mužů nebo ji vezl pohřební vůz zvaný Leichenwagen či karaban. Byl to velký černý vůz, otevřený a bohatě zdobený zlatými či stříbrnými ornamenty. V každé vesnici býval zpravidla jen jeden takový vůz, většinou patřil jednomu z místních sedláků.
Pohřební vůz se používal zejména ve vesnicích bez vlastního hřbitova
Pohřební vůz jel v čele průvodu. Hned za ním kráčeli pozůstalí – vdova nebo vdovec, děti a nejbližší příbuzní. Zemřel-li člen nějakého řádu či modlitebního společenství, šly v popředí průvodu tři ženy: jedna nesla procesní polštářek, na němž býval růženec či křížek, další dvě nesly dlouhé bílé svíce. Ostatní účastníci průvodu nesli věnce a květiny.
Zemřel-li mládenec, vynášelo mrtvého z domu čtyři až šest družbů, kteří byli oděni do černého a přes rameno jim k boku splývala bílá šerpa, zvaná šlejr. Za rakví kráčela dívka v bílých svatebních šatech, představující jeho nevěstu. Znamenalo to, že zesnulý se už nestihl oženit, proto mu byla dopřána symbolická svatba po smrti. Tento rituál „svatba mrtvého“ vyjadřuje starý venkovský smysl pro rovnováhu – aby i ten, kdo zemřel mladý, mohl „projít“ všemi přirozenými mezníky života. Nevěsta nesla na polštáři svůj a ženichův svatební věneček, s nimiž byl nebožtík pohřben.
Zemřela-li mladá neprovdaná dívka, doprovázely její rakev bíle oděné družičky se zelenými věnečky na hlavách.
Pohřební obřad se konal v kostele, započal zádušní mší a následovaly obřady posledního rozloučení. Z kostela byla rakev odnesena na hřbitov, kde ji za doprovodu hudby spustili do vykopaného hrobu. Pokud byl zemřelý myslivec, vystřelili myslivci čestnou salvu. Když šlo o hasiče, přijelo hasičské auto a při spouštění rakve do hrobu houkalo.
Po pohřbu se konal na památku zemřelého kar, hostina pro příbuzné, sousedy a blízké. Během karu se podávalo pohoštění a připíjelo se na památku zesnulého. Lidé na něj zavzpomínali a vyjadřovali podporu pozůstalým. Volba hlavního jídla se vesnici od vesnice lišila, nejčastěji se ovšem na smuteční hostině dodnes podává „pohřební guláš“.
