Velikonoce

Velikonoce jsou nejvýznamnějším svátkem křesťanského liturgického roku, připomínkou Kristova utrpení, smrti a vzkříšení. Dříve než se však budeme věnovat samotným Velikonocům, je potřeba se zastavit u období, které Velikonocům předchází.

 Postní období

Půst je čas, kdy se lidé podle křesťanské tradice zříkají přepychu, masa a zábavy, aby se duchovně připravili na největší křesťanský svátek – Velikonoce. Toto čtyřicetidenní období začíná Popeleční středou a vrcholí Velkým pátkem.

Těchto čtyřicet dní symbolicky připomíná dobu, kterou Ježíš strávil na poušti, kde se postil a modlil. Během půstu se nejedlo maso, nepilo víno a nekonaly se zábavy. Lidé se měli zaměřit na pokání a modlitbu.

Ráno na Popeleční středu se chodilo do kostela na tzv. Popelca, kdy kněz během mše udělal každému na čelo křížek z popela.

Jakmile začalo postní období, hospodyně odnesly na půdu staré nádobí a vařily v novém, které nebylo načichlé masem. K snídani se obvykle podávala káva zvaná voďanka, polévka z vody a chleba nebo kapalka, což byla polévka ze syrovátky, brambor a syrového zelí. K obědu se jedly různé polévky nebo omáčky s ječnými halečkami či ščirka, což byla polévka z utřeného vejce s moukou, zalitá vodou a omaštěná. K večeři se podávala jídla jako chléb s vejci, brambory, krupice nebo pospůlka (směs hrachu a krup), případně žurek – kyselá polévka z žitného kvásku, vody, brambor, vajec a koření.

Jednotlivé neděle během postního období měly svá pojmenování. Nejznámější z nich je Smrtná neděle. V tento den mládež vynášela Mařenu nebo Mařocha – postavu ze slámy, symbolizující lidskou bytost. Na hlavě měla bílou pokrývku, věnec a tvář zahalenou závojem. Na sobě měla bílé šaty nebo košili a na nohách punčochy. V některých vesnicích zapůjčila Mařeně závoj nevěsta, která se tam vdávala jako poslední. Takto nastrojenou Mařenu napíchli na tyč, obcházeli s ní vesnici a zpívali lidové písně. Nakonec ji vynesli za vesnici a pustili po vodě jako symbol odcházející zimy a nadcházejícího jara.

Vynášení Mařeny si v současnosti připomínají např. v Sudicích

Na Smrtnou neděli také chodily mladé dívky koledovat s Krásnou neboli májíčkem, což byla snítka z vršku smrčku ozdobená růžemi, barevnými papírky a obrázky. Děvčata obcházela dům od domu a zpívala:

„Krásná, krásná, kaj si husy pásla? Na zelenej luce v červeném klobouce.“

nebo

„Krásná, krásná, kaj si husy pásla? Na zelenej luce ztratila papuče, přišla dodom s plačem, dostala karbačem, matka ju lutovala slivovym kolačem.“

nebo

„Krásná, krásná, kaj si husy pásla? Pod dubem, pod dubem, skákala jsem s holubem.“

Velikonoční týden

Velikonoce jsou nejvýznamnějším svátkem křesťanského liturgického roku. Připomínáme si v něm události posledního týdne Kristova pozemského života – jeho ukřižování, uložení do hrobu a následné vzkříšení.

Velikonoce jsou pohyblivým svátkem, slaví se první neděli po prvním jarním úplňku, a proto každý rok připadají na jiné datum. Zároveň je to období, kdy se dodržují lidové tradice spojené s vítáním jara. Tyto zvyky mají kořeny v předkřesťanské éře, kdy lidé uctívali přírodní síly, oslavovali konec zimy a vítali příchod jara.

Velikonoční týden, zvaný také Pašijový, je na Hlučínsku spojen s bohatou škálou duchovních tradic a lidových zvyků.

Květná neděle otevírá velikonoční týden a připomíná vjezd Ježíše Krista do Jeruzaléma, kde ho lidé vítali palmovými ratolestmi. Zelené ratolesti jsou symbolem života, naděje a vítězství. Věřící si v tento den přinášejí do kostela ratolesti vrby jívy, lidově zvané kocanky či kočičky, a farář je během bohoslužby posvětí. Doma je pak vkládají za kříž, aby jim přinášely štěstí a ochraňovaly je před zlou mocí. V minulosti je zapichovali také do hlíny na zahradách a polích, aby ochránily jejich úrodu. Křížky z kocanek se zastrkávaly do okolníků u vrat a trávníků, protože lidé věřili, že ochrání jejich stavení před nepřízní počasí a čarodějnicemi.

Škaredá středa je prvním významným dnem velikonočního týdne. Podle liturgické tradice právě v tento den zradil Jidáš Iškariotský Ježíše Krista. Za třicet stříbrných prozradil jeho úkryt římským vojákům, kteří ho následující den zatkli.

Tomuto dni se říká také Sazometná středa, protože se vymetaly komíny, důkladně se uklízelo celé stavení a domácnosti se připravovaly na nadcházející Velikonoce. Zvyk jarního úklidu sahá až do předkřesťanských dob a symbolizuje očistu po zimě. Vymetalo se stavení, aby se v něm nedržel hmyz, myla se podlaha, větraly se místnosti i peřiny. Také se čistily a bílily chlévy, protože je hospodář připravoval na příchod nových mláďat.

Zelený čtvrtek připomíná Poslední večeři Ježíše Krista s jeho dvanácti apoštoly. Podle Bible se Ježíš po večeři odebral do Getsemanské zahrady, kde bděl a modlil se, než byl zatčen. I proto je tento den spojován s modlitbami v zahradách. Přívlastek zelený vznikl pravděpodobně zkomolením německého slova Greindonnerstag (Lkavý čtvrtek) na Gründonnerstag (Zelený čtvrtek).  

Na Zelený čtvrtek po zaznění chvalozpěvu Sláva na výsostech Bohu odlétají symbolicky zvony do Říma, aby jim papež požehnal. Během této doby zůstávají kostelní zvony zticha a jejich zvuk nahrazují řehtačky a klepačky. Začíná období ticha a půstu, které trvá až do Bílé soboty, kdy se zvony opět vracejí.

Traduje se, že na Zelený čtvrtek by se mělo uvařit zelené jídlo jako symbol nového života a očisty. Na Hlučínsku se připravovalo nejčastěji zelí s kopřivami, kopřivová polévka nebo polévka s kondrabkem (popenec obecný) a zeleným hrachem. Dále to byly vaječina s kopřivami, smažená vejce se šnitlochem (pažitka), bramborové knedlíky zvané halečky nebo špenát.

Velký pátek je dnem ukřižování Ježíše Krista. Je to čas smutku a modliteb, kdy si věřící připomínají jeho utrpení a smrt. V kostelích se neslouží mše, místo toho se čtou pašije, lidé se modlí u Božího hrobu a dodržují půst.

V minulosti si lidé od brzkého rána omývali v potoce ruce, nohy, hlavu i tvář. Věřili, že voda má v tento den zvláštní léčivou moc a dokáže uzdravit nejen tělo, ale i duši. Těm, kteří kvůli nemoci nemohli k potoku dojít, byla voda přinesena v nádobě, aby se mohli očistit doma. Z dřívějších dob se nám dochovala i tradiční modlitba: „Před sluncem schoda, budu prosit Pána Boha, aby mě nebolela hlava, hřbet, ruce ani noha.“

K potoku se vodili také koně, aby zůstali zdraví po celý rok. Představovali totiž největší bohatství sedláka, protože na jejich síle a zdraví záviselo celé hospodářství. Sedláci v tento den kropili svěcenou vodou chlévy i stavení, aby je ochránili před neštěstím. Zároveň se nesmělo orat ani kopat, aby tím nebyla znesvěcena půda, do níž byl Kristus pohřben.

S Velkým pátkem se pojí řada lidových pranostik vztahujících se k úrodě: „Když na Velký pátek prší, je celý rok hlad.“

Bílá sobota je dnem ticha a rozjímání. V kostele je otevřen Kristův symbolický hrob a věřící se k němu přicházejí modlit. V průběhu dne se nekonají žádné liturgické obřady ani mše svatá. Teprve se západem slunce se rozeznívají v kostelech zvony, které se „vrátily“ z Říma.  Na Bílou sobotu se slouží mše, která je nejdelší a nejslavnostnější bohoslužbou v roce. Říká se jí Velikonoční vigilie, protože podle liturgické tradice se svátek začíná světit již večer předchozího dne.

Na Velký pátek i Bílou sobotu se na Hlučínsku dodržovala tradice klepáčování, během níž chlapci v předem daných časech obcházejí vesnici s klepáčem (někde se mu říká tragač) – dřevěným nástrojem s ozubeným kolem a pohyblivým jazýčkem. Jedou s ním po cestě a klepáč při otáčení vydává hlasité klapavé zvuky, které podle pověry vyhání z domů zlé duchy. Klepáče nahrazují kostelní zvony, které jsou tou dobou v Římě. Průvod často doprovází říkanky nebo veršíky. Chlapci obcházejí od domu k domu a vybírají koledu – vejce, sladkosti nebo drobné peníze.

Účastníci tragačování ve Strahovicích

Velikonoční neděle neboli Boží hod velikonoční, je dnem, kdy se slaví vzkříšení Ježíše Krista. Během slavnostních bohoslužeb se v kostelích zpívají velikonoční žalmy a světí beránci. K tradičním velikonočním pokrmům patřily koláče zvané svěceníky, mazanec, beránek nebo vejce. Velice oblíbený byl také plecovník, uzené maso zapečené v chlebovém těstě.

Boží hod se nesl ve znamení hodování. Tradičním obědem bylo pečené kůzle nebo jehně na smetaně s knedlíkem, z vnitřností se připravoval pajšl. Na slavnostním stole nechybělo ani posvěcené jídlo, masité a sladké pokrmy.

Z kroniky obce Markvartovice: „Na Velikonoční nedělní odpoledne bylo v každém stavení rušno. Malovala se vajíčka, které se po uvaření vložila do barvy nebo do vody z uvařených cibulových slupek, a pak se malovala. Ke zdobení se používala kyselina solná nebo se ornamenty vyškrabávaly nožíkem. Někdy se na vajíčka psaly i žertovné nápisy: ,Koho já ráda mám, tomu to vajco dám. Koho já miluju, tomu to vajco daruju.‘“

Od pozdního odpoledne se lidé scházeli na velikonoční tancovačky, které často končily až s ranním svítáním. Po půlnoci přišlo řada na polévání, kdy kluci polévali holky a bylo veselo až do rána.

Zapálení velikonoční svíce - paškálu - před kostelem sv. Vavřince v Píšti

Na Velikonoční pondělí během šmigrustu se na Hlučínsku dodržovalo především polévání děvčat vodou, někdy i přímo pod pumpou. O dívce, která zůstala suchá, se říkalo, že bude nemocná. Šlehání karabáčem se příliš nedodržovalo a rozšířilo se až po druhé světové válce.

Koledníci dostávali za polévání jablka a vajíčka, později i čokoládu. Vajíčka se nejčastěji barvila na červeno, modro a zeleno, potírala se špekovou kůží, aby se krásně leskla.

Ve starších dobách se s koledou začínalo hned po půlnoci. Koledníci obcházeli stavení, kde žila děvčata, a ptali se: „Máte tady něco lenivého nebo ospalého?“ Poté přistoupili k posteli a polili děvče studenou vodou. Za to dostali vajíčka a od rodičů děvčat kousek svěceníku nebo koláče se zapečeným uzeným masem a klobásou. Mládenci opětovali pohostinnost kořalkou, kterou si nosili s sebou. Děvčata mohla chodit na šmigrust v úterý a chlapcům to oplatit. (Kronika obce Markvartovice)

Malí koledníci v Píšti.

Velikonoční beránek - symbol Velikonoc je rovněž oceňovanou výslužkou koledníků.