Využívání kamenného, tedy černého uhlí jako topiva máme díky archeologickým nálezům z Landeku doloženo již u pravěkého člověka. Průmyslová těžba však započala až na konci 18. století a nepřetržitě trvala až do roku 1994, kdy byla na Hlučínsku ukončena. Dolování a následné zpracování uhlí zásadně poznamenalo celý region. Celé generace lidí nalézaly obživu v dolech nebo v přidružených provozech. Povrchové stavby důlních děl vtiskly krajině specifický ráz, na řadě míst navíc došlo vlivem poddolování ke znatelným poklesům terénu.
Využívání kamenného, tedy černého uhlí jako topiva máme díky archeologickým nálezům z Landeku doloženo již u pravěkého člověka. Objevení uhelné sloje na Ostravsku v moderní době popisuje legenda o kováři Janu Keltičkovi, který měl v šedesátých letech 18. století na panství Jana Wilczka v Polské (dnes Slezské) Ostravě v údolí zvaném Burňa spolu se svým otcem pokácet strom a pod jeho kořeny objevit černé kameny. Když si oba muži chtěli rozdělat oheň, obložili ohniště nalezenými kameny a zjistili, že hoří. Ačkoliv je Jan Keltička historicky doloženou postavou a při své živnosti uhlí skutečně využíval, byla pověst o jeho prvenství v objevu uhlí s největší pravděpodobností uměle vytvořena. Ve druhé polovině 19. století keltičkovskou legendu hojně podporovali čeští regionální historici, zatímco němečtí badatelé měli vlastní hrdiny: hormistra Johanna Antona Alise z Kutné Hory či šichtmistra Johanna Jakoba Lutze, kteří na Ostravsku působili a vlastním průzkumem nálezy uhlí ověřili.
Horníci při práci (Muzeum Hlučínska)
První historicky doložená zmínka o nálezu uhlí pochází z roku 1753, kdy tuto skutečnost ohlásil přerovský krajský hejtman Václav Kořenský svým nadřízeným. K roku 1763 se váže první věrohodná zpráva, která ložisko uhlí lokalizuje právě do údolí Burňa. Naleziště potvrdil roku 1767 Lutzův tým a brzy byla spuštěna pokusná těžba, která však neměla komerční úspěch, neboť o uhlí jednoduše nebyl mezi řemeslníky (s výjimkou místních kovářů a zámečníků), měšťany a podnikající šlechtou dostatečný zájem.
Historicky se totiž pro provoz hutí, železných hamrů a kováren využívalo dřevěné uhlí. S tím, jak mizelo z okolních lesů kvalitní tvrdé dřevo vhodné ke karbonizaci, začal se na Ostravsku už v polovině 18. století projevovat jeho nedostatek. Ten se zprvu řešil dovozem dřeva z Karpat. K prvním nálezům černého uhlí daly podnět výzvy dvorských a zemských úřadů. Rakouský stát se totiž snažil maximálně využít hospodářský potenciál té části Slezska, která mu po válkách s Prusy zůstala. Právě tyto snahy odstartovaly průzkumnou činnost prováděnou odborníky (tzv. prospektory), kteří měli zkušenosti z rudného hornictví (Příbram, Kutná Hora, Jáchymov či Jihlava). Zmíněné nálezy ovšem nevyvolaly okamžitý technologický obrat, neboť železárenské a koneckonců ani běžné domácí pece a topeniště nebyly na spalování černého uhlí konstruovány. To vše vyžadovalo čas a také peníze.
Na území dnešní Slezské Ostravy měla právo na dobývání uhlí hraběcí rodina Wilczků, která zde vlastnila pozemky. Reálně jej začala využívat až od poloviny osmdesátých let 18. století. V karvinské části revíru spustil dolování hrabě Johann Erdmann Florian Larisch roku 1776. Není náhodou, že se do důlní činnosti zpočátku pouštěla zejména šlechta. Aristokraté byli totiž jedinou společenskou vrstvou, která měla pro podobné záměry dostatečné finanční a materiální prostředky.
V pruské části ostravsko-karvinské uhelné pánve se do dolování pustil vlastník hlučínského panství Johann Adam svobodný pán Gruttschreiber. Uhlí začal těžit v roce 1782, dva roky poté, co bylo poprvé objeveno na Landeku. Uhelné sloje zde prostupovaly celým návrším, takže k dobývání stačily běžné štoly (chodby ražené horizontálně do povrchu kopce). K odvážení vytěženého nerostu byly užívány obyčejné vozíky, které vlastní vahou sjížděly ven ze štoly. Celá těžba tak byla po technické stránce poměrně snadná a nevyžadovala vysoké finanční náklady. Není divu, že se Gruttschreiberovo podnikání záhy rozmohlo. Díky nízké ceně uhlí mohl zásobovat nejen Prusko, ale i Opavsko, Krnovsko a Těšínsko. Pro původní důlní dílo se vžil název Staré hlučínské kamenouhelné doly. Část uhelných slojí vycházela na povrch též v Koblově, který patřil k šilheřovickému panství (drženého v té době ještě Eichendorffy). Podle něj nesly tyto štoly název Šilheřovické doly. V Landeku později vzniklo další štolové dílo, Nové hlučínské kamenouhelné doly, které vystřídalo několik majitelů, až jej roku 1829 získal olomoucký arcibiskup Rudolf Jan Habsburský. Po jeho smrti dílo přešlo do vlastnictví olomoucké kapituly, která v lokalitě otevřela ještě Kamenouhelné doly Ferdinandovo štěstí a Důl bohatý slojemi. V roce 1835 vznikla na Landeku šachta (svislá hlubinná jáma), později nazvaná Strojní.
Roku 1843 si zakoupením Rudolfovy huti a hlučínského i šilheřovického panství zajistil zisk důlních podílů podnikatel Salomon Mayer Rothschild. V roce 1847 přikoupil rytířský statek Hošťálkovice a tím získal právo na důl Trojice ve Lhotce (v blízkosti pozdější šachty Oskar).
Ve štolách se uhlí těžilo ručně a vozilo na kolečkách (táčkách) nebo ve vozících (huntech) po dřevěných kolejích. K tahání se někde využívali i koně. Vnitřek i ústí každé štoly (mundloch) byly vyztuženy dřevem. Nezbytnou podmínkou těžby bylo vyřešení odvodu důlních vod a zajištění větrání v dole. Štolový způsob těžby se na jednotlivých dolech na Hlučínsku udržel až do sedmdesátých let 19. století. Poté zůstala zachována už jen těžba hlubinná, která prodělala četné technické změny spolu s hornictvím v celém ostravsko-karvinském revíru. Postupně bylo zavedeno například používání sbíjecích kladiv, vrtaček poháněných vzduchem, brázdiček (šramaček), nátřasných žlabů, dopravních pásů, důlních lokomotiv atd. Po druhé světové válce mechanizace ještě zesílila: objevovaly se dobývací i razicí kombajny, škrabáky a pluhy.
Kvalitní černé uhlí s malým podílem síry a popelovin bylo vhodné ke koksování, proto si většina těžařů zřídila vlastní koksovny, aby mohli uhlí ještě lépe zužitkovat a dodat na trh ceněný koks. Koks se využíval především v hutnictví, kde spolu s železnou rudou tvořil vsázku vysokých pecí. Na rozdíl od obyčejného uhlí měl vyšší výhřevnost a také se oproti dříve používanému dřevěnému uhlí pod tíhou zavážené vsázky nedrolil.
TIpy:
Salomon Mayer Rothschild dal šachtu na Landeku, kde se k těžbě a odčerpávání vody využíval do té doby pravděpodobně žentour, osadit v roce 1847 parním těžním strojem. Na základě této technické inovace se šachtě dostalo jména Strojní. Po několika málo letech ji Rothschild nechal pojmenovat po svém synovi Anselmovi a tento název se v průběhu let ujal pro celé důlní pole tzv. Hlučínských konsolidovaných dolů spojujících téměř všechny dosavadní doly na Landeku. V roce 1872 si důl od Rothschildů pronajali jejich obchodní partneři bratři Gutmannové. Roku 1894 pak přešel důl Anselm do vlastnictví Vítkovického horního a hutního těžířstva.
Pro efektivnější a levnější dopravu uhlí zde byla roku 1884 spuštěna lanová dráha, která dopravovala uhlí přes Odru do Přívozu, kde se uhlí nakládalo do železničních vagonů. O 25 let později byla k Anselmu dokonce přes řeku přivedena železniční vlečka a také vybudována nová úpravna a třídírna uhlí. Už před první světovou válkou zde fungovala elektrická ústředna. V roce 1915 zde byla dokončena těžní věž, která stojí dodnes. Šachta Anselm nesla později jména Petershofen I–IV, po druhé světové válce nakrátko Masaryk I a posléze Eduard Urx.
Důl Anselm na počátku 20. století (Museum Hlučínska)
Na Urxu se těžilo v hloubce až 700 metrů, a to nejen na katastru Petřkovic, ale i Přívozu, Hrušova a Koblova. V šedesátých letech spadal důl pod centrální závod Vítězný únor a od roku 1973 se uhlí vytahovalo věží dolu Vítězný únor v Přívoze. Nebylo neobvyklé, že horník ráno sfáral v kleci na Landeku a po skončení směny vyfáral v Přívoze, odkud se domů vrátil tramvají. V šedesátých letech byl v rámci těžebního pole dolu Eduard Urx zbudován nový důl v Koblově (Eduard Urx 5). Ten se také postupem času stal mateřským a těžba (dosahující hloubky 880 m) byla koncentrována zde.
Druhou, méně známou šachtou na Hlučínsku byl důl Oskar, založený v roce 1891 Albertem Salomonem Rothschildem na jižním okraji Ludgeřovického lesa (dnes na pomezí Petřkovic a Lhotky). Jméno dostal po zakladatelově nejmladším synovi. V roce 1894 přešel důl na Vítkovické horní a hutní těžířstvo a o dva roky později byla zahájena těžba. Těžilo se zde až v hloubce 580 m a v roce 1944 zde bylo dosaženo maxima narubáním 307 000 tun uhlí. Během druhé světové války nesl důl označení Petershofen V–VI, po jejím skončení Masaryk II a pak Lidice. Těžba zde byla ukončena roku 1967. Dobývání uhlí na Hlučínsku definitivně přestalo 30. května 1994, kdy vyjel poslední vozík na dole Eduard Urx 5 v Koblově.
Význam obou hlučínských dolů nebyl v rámci celého ostravsko-karvinského revíru z hospodářského hlediska nikdy příliš velký. Před druhou světovou válkou zde pracovalo asi 2500 lidí a těžba netvořila více než 6 % z celorevírní produkce. Přesto můžeme říci, že historický význam zdejšího dolu Anselm je nepopiratelný – jde fakticky o nejstarší štolový (od roku 1835 hlubinný) důl na Ostravsku.
Huť Sofienhütte ve Vítkovicích (Muzeum Hlučínska)
TIpy:
Původně bylo hornictví sezonní záležitostí, kdy si kopáním uhlí přivydělávali domkáři a drobní rolníci. Teprve s průmyslovou revolucí se z hornictví stala perspektivní profese, na niž se brzy navázaly různé zvyklosti, tradice a především hrdost. Lákala mladé muže a chlapce, kterým nabízela možnost mimořádného a jinde stěží dosažitelného výdělku. Již před první světovou válkou a poté i za první republiky byli havíři nadprůměrně placeni. Záleželo ovšem na pracovním zařazení. Nejvýše v žebříčku funkcí stáli důlní dozorci (štajgři, přední havíři, střelmistři), pak strojníci (obsluha čerpacích a těžních strojů), poté havíři (starší, mladší, učni, důlní tesaři) a dopravci (vozači, nakládači, brzdaři, obsluha vrátků). Nejnižší a nejméně placenou kategorii pak tvořili táčníci, kteří v kolečkách vyváželi rubaninu (hlušinu se zbytky uhlí). Jednalo se často o chlapce ve věku 14 až 16 let, v dřívějších dobách leckdy i mladší – v nízkých slojích byla totiž výhodou malá tělesná výška. Při finančním odměňování horníků hrál roli věk, počet odpracovaných let, zařazení, počet dětí apod.
Ostravští horníci na počátku 20. století (Muzeum Hlučínska)
V období socialismu patřili horníci mezi platově nejvýše preferované dělnické profese. Od výše mzdy se odvíjel také jejich životní styl, vystupování a uzavírání sňatků. Vzhledem k mimořádné fyzické i psychické náročnosti jejich řemesla není překvapivé, že řada havířů nezřídka inklinovala k alkoholu. Cesta domů z práce se sotva mohla obejít bez návštěvy harendy (hornický výraz pro hospodu).
Práce v dolech byla velmi nebezpečná. Kromě hrozících závalů se havíři potýkali s četnými zdravotními komplikacemi. Ačkoliv se v druhé polovině 20. století dařilo snižovat množství uhelného prachu na šachtách, zůstávalo důlní prostředí dolů dlouhodobě velmi prašné. Z toho důvodu také horníci odcházeli dříve do důchodu. Přesto celá řada z nich předčasně umírala na nejrůznější plicní onemocnění.
Horníci tvořili a ještě dodnes stále tvoří, specifickou profesní i společenskou skupinu vyznačující se mimo jiné vlastní osobitou mluvou, ve které se kombinovala místní nářečí, německý slang a oborová terminologie (např. štajger, hajcman, hunt, zrichtovany, cyp, rabuňk, šiny, fedrovat, helfr, šichta, šlauch).
Tipy:
Průměrný roční hrubý plat horníka v ČSSR byl v roce 1988 86 400 Kčs (7200 Kčs měsíčně, oproti průměru u běžných zaměstnanců v civilních sektorech národního hospodářství 3095 Kčs). Nejlepší horníci v rubání si ovšem vydělali zhruba tolik jako generální tajemník ÚV KSČ. Pro srovnání dodejme, že např. v roce 1989 stál 1 kg chleba 4,40 Kčs, 1 kg hovězího zadního (bez kosti) 46 Kčs, nová pračka 3100 Kčs, nová Škoda 105L stála 57 780 Kčs, Favorit 136L pak 84 600 Kčs. I když odečteme z hrubé mzdy cca ¼ až 1/3 na povinné odvody, zbývalo do rodinného rozpočtu stále dost peněz (zvláště pokud dotyčný havíř nehýřil a moc nepil). Některé manželky horníků z tohoto důvodu ani nemusely chodit do zaměstnání a zůstávaly v domácnosti.
Roční průměrné mzdy horníků v ostravsko-karvinském revíru
1921: 15 578,50 Kč (60 Kč za směnu)
1923: 11 015,52 Kč (42,44 Kč za směnu)
1929: 12 020,00 Kč (46,31 Kč za směnu)
1934: 11 536,18 Kč (44,55 Kč za směnu)
1937: 12 235,43 Kč (47,14 Kč za směnu)
1948: 11 628 Kčs (969 Kčs měsíčně)
1950: 14 160 Kčs (1180 Kčs měsíčně)
1952: 22 536 Kčs (1878 Kčs měsíčně)
1956: 25 200 Kčs (2100 Kčs měsíčně)
1958: 24 372 Kčs (2031 Kčs měsíčně)
1960: 26 820 Kčs (2235 Kčs měsíčně)
1965: 28 824 Kčs (2402 Kčs měsíčně)
1970: 36 780 Kčs (3065 Kčs měsíčně)
1975: 43 788 Kčs (3649 Kčs měsíčně)
1988: 86 400 Kčs (7200 Kčs měsíčně)
Seznam vybraných tuzemských důlních neštěstí
1860 – důl Františka (Padochov) – výbuch metanu, 53 mrtvých
1892 – důl Marie (Příbram) – požár a otrava kouřem, 319 mrtvých
1894 – důl Františka a sousední doly (Karviná) – výbuch a požár, 235 mrtvých
1934 – důl Nelson III (Osek v Čechách) – výbuch metanu, 144 mrtvých
1950 – důl Michálka (Slezská Ostrava) – výbuch metanu, 36 mrtvých
1961 – důl Dukla (Dolní Suchá) – požár a otrava oxidem uhelnatým, 108 mrtvých
1970 – důl Paskov – výbuch metanu, 26 mrtvých
2018 – důl ČSM (Stonava) – výbuch metanu, 13 mrtvých
Bánští zachranáři (Muzeum Hlučínska)
Svatou Barboru obecně vnímáme jako patronku horníků, avšak její kult je mnohem staršího data – vznikl dávno před dolováním uhlí. Tato světice byla totiž vnímána jako ochránkyně proti ohni, blesku, horečce a obecně jako pomocnice v nouzi. Uctívána bývala rovněž jako patronka stavebních profesí.
Konkrétní fakta o jejím životě chybí. Víme pouze to, že byla umučena v roce 305 během posledního velkého pronásledování křesťanů. Zato legend se o ní dochovalo velké množství. Mělo jít o cudnou pannu žijící v Nikomédii v dnešním Turecku. Protože tíhla ke křesťanství, udal ji (a podle některých spisů dokonce i popravil) její vlastní otec.
Legendy popisující život mučedníků obsahují málokdy konkrétní informace o životě, zato pestře líčí zázraky, které dotyční v bezmezné víře v Boha učinili. Detailně také popisují mučednickou smrt. Aby bylo zdůrazněno hrdinství prvních křesťanů, kteří se nezřekli víry a trpělivě snášeli všechna protivenství, jsou tato líčení plná krvavých detailů i nejroztodivnějších způsobů mučení a týrání. Svatá Barbora měla být zbičována a rány rozdrásány střepinami, dále drásána železnými háky, pálena pochodněmi a před tím, než byla sťata, jí byla pro potupu ještě uříznuta ňadra.
Znázorňována bývá v bohatém šatu s korunkou jako princezna, ač měla být jen dcerou bohatého kupce. V rukou drží obvykle meč, jímž byla popravena, a kalich s hostií, neboť podle legendy jí měl před popravou anděl podat svátost oltářní. Jejím častým atributem je rovněž věž, v níž měla být na příkaz svého otce držena v zajetí, aby nepřišla do kontaktu s křesťanským učením. Důvod, proč je patronkou horníků, odkazuje k další z legend, podle které Barbora z věže uprchla a ukryla se v nitru hory, která se před ní rozestoupila.
Barbora byla uctívána buď samostatně, v trojici s dalšími svatými pannami (Markétou a Kateřinou), anebo jako jedna ze čtrnácti svatých pomocníků v nouzi (Akácius, Barbora, Blažej, Cyriak, Diviš, Erasmus, Eustach, Jiří, Jiljí, Kateřina, Kryštof, Markéta, Pantaleon a Vít). Kostelů zasvěcených sv. Barboře je na našem území překvapivě relativně málo (na Hlučínsku není žádný), avšak v řadě z nich se s vyobrazením této světice setkáme.
Tipy:
